My Nightmares (Marcus & Martinus) ✅

30. kapitola

Opět jsme se vydali na louku. Teď  jsme měli hrát proti oddílu ve kterém byl Shawn. To bude asi taky sranda, protože mají v týmu fotbalisty.

První nastoupil Marcus a jeho pětka. Ta ve které už jsem se kvůli svému minulému pádu neobjevila. Bylo mi to jedno. Byla jsem ráda, že nebudu muset snášet ty jeho vyčítavé pohledy, které teď házel i na svého bratra, když se netrefil do brány.

Očividně už ho dobrá nálada z dopoledne opustila. Byl naštvaný na všechno a na všechny.

***

Hráli jsme už dlouho a bylo vedro. Dělalo se mi vážně zle. Chtěla jsem jít střídat, ale to už by mě Marcus asi vážně zabil. A tak jsem se snažila co nejvíce stát na místě, aby se mi neudělalo hůř.

Míč se ale opět nějak zatoulal ke mně. Shawn se postavil proti mě. Obehrála jsem ho, ale najednou se mi udělalo černo před očima a já padla na kolena. Zase. Neviděla jsem nic. Začala jsem zvracet. Bylo mi tak strašně zle.

Shawn nechal míč míčem a sehl se ke mně, aby mi podržel vlasy. Začalo se mi konečně dělat lépe a tma před očima se mi měnila v slabé obrysy.

Klečela jsem tu v trávě vedle Shawna a všichni ostatní stáli na svých místech. Otřela jsem si pusu do ruky. Bylo mi to v té chvíli úplně jedno. Když jsem na své ruce ale uviděla krev, začala jsem brečet. Hystericky brečet. Shawn mě rychle přitiskl k sobě.

,,Zvrací krev!" zakřičel Shawn a v tu chvíli se k nám rozběhli i ostatní. Josh vyběhl z brány a rozběhl se k nám co nejrychleji mohl.

Zase se mi začalo zatmívat před očima. Poslední co jsem viděla byl Martinus, který se ke mně skláněl stejně jako všichni ostatní a Marcus, který se na mě díval s nevěřícným pohledem a nepohl se ze střídačky ani o krok blíže ke mně. Nakonec utekl pryč.

***

Probudila jsem se na ošetřovně.

,,Jsem ráda, že si se probudila" promluvila ke mně ošetřovatelka. ,,Je mi dobře" usmála jsem se a zvedla jsem se z lůžka. ,,To si nemyslím holka" zavrtěla hlavou. ,,Vážně. Jsem v pohodě. Děkuju za pomoc."

Chytala jsem se odejít, když se znovu ozvala. ,,Volali tvým rodičům. Měla jsem ti říct, že se máš jít sbalit. Budou tu asi za hodinu" pronesla poněkud sklesle.

Tak tohle byl konec. Teď už jsem nemusela ani předstírat, že je mi fajn. Bylo mi totiž tak zatraceně na nic. Nechtěla jsem domů. Chtěla jsem tu zůstat a to i přes to, jak moc mi ubližovalo koukat na to, že mě Marcus i Martinus nesnáší. I přes to, jak mi bylo každým dnem hůř a hůř. Chtěla jsem tu zůstat, protože jsem tu měla jediné kamarády. V mém normálním životě už totiž žádní přátelé nezůstali. Ani jeden. A tady najednou bylo tolik lidí, kterých jsem si vážila a nechtěla jsem je ztratit.

,,Měla by si jít. Jinak to nestihneš" připomenula se opět ošetřovatelka. Jen jsem kývla a vyšla jsem ven z místnosti. Hned za dveřmi jsem se ale s někým srazila. Martinus.

,,Promiň" špitla jsem a chtěla jsem odejít, ale on si mě přitáhl k sobě do objetí. ,,Měl jsem strach" zašeptal a já málem přestala dýchat. ,,Myslela jsem, že se na mě zlobíš." ,,Zlobím. Jsem na tebe hodně naštvaný, protože si mi nevěřila a neřekla si mi to o té nemoci dřív. To ale neznamená, že tě stejně jako Marcus pošlu do háje." v jeho hlase byl slyšet úsměv. ,,Děkuju" zašeptala jsem. ,,A teď pojď. Pomůžu ti sbalit ty věci" řekl a pustil mě ze svého sevření.

***

Balili jsme. Já, holky a Martinus. Smáli jsme se. Snažila jsem se smát s nimi, ale bolelo to. Strašně moc bolelo ten pocit, že už se s nimi asi neuvidím. Že tohle jsou ty poslední společné chvilky s nimi.

Martinus mi hodil z poličky můj hřeben a já ho dala do kufru. To byla poslední věc. Teď už zbývalo jen čekat na rodiče. Začala jsem brečet. 

,,Budete mi tak strašně moc chybět. A Martinusi, hrozně moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla. Měla jsem ti věřit. Nikdy na tohle léto nezapomenu. Nikdy. Slibuju" snažila jsem se mluvit přes vzlyky.

,,Pojď sem" rozpřáhl Martinus ruce a já mu padla kolem krku. Ucítila jsem jak se zvedla i Tara s Laurou, aby mě mohly obejmout. V další chvíli už mě držely v objetí i ony dvě. Bylo jim teď očividně úplně jedno, že objímají i Martinuse a to i přes to, že se na něj a Marcuse pořád zlobily.

,,Víš, že se ještě uvidíme, že jo?" zasmála se Tara. V jejím hlase byl slyšet pláč. Neodpověděla jsem. ,,Se mnou taky" zasmál se Martinus. ,,Gunnarsene, ty brečíš?" pronesla Tara poněkud posměšně. ,,Jo a je to naposledy, co mě takhle uvidíš, tak si to užij" hlesl a Laura i Tara se rozesmály. ,,Dobře šéfe" pronesla Tara a teď už jsem se smála i já a Martinus.

***

Rodiče byli tady. Přišla ta chvíle, kterou jsem se ve své mysli snažila pořád co nejvíc odkládat. Nemyslet na ní.

Ze schodů mi Martinus pomohl snést kufr. Já se dole obula a vyšla jsem ven. Stáli tu úplně všichni. Shawn, Dan, Clarissa, Sarah a Laura s Tarou. I lidi co jsem za celý tenhle tábor nestihla poznat tu stáli. Stáli tu, aby se se mnou rozloučili. Zase jsem začala brečet. A hlavním důvodem byl blonďatý kluk, který na mě koukal se slzami v očích a skříženýma rukama na prsou.

,,Budeš mi tu chybět" ozval se Shawn hned vedle mě a já ho obejmula. ,,Ty mě taky. A promiň, že jsem tě tak vyděsila" hlesla jsem. ,,To nic" zasmál se Shawn a pustil mě. Než odešel, tak mi ještě s úsměvem zacuchal vlasy.

***

Rozloučila jsem se tahle snad se všemi. Jen Marcus na mě koukal a očividně se nehodlal ani pohnout z místa.

Došla jsem tedy až k rodičům a mému bratrovi a ti mě stiskli v pevném objetí.

,,Myslím si, že se s tebou chce asi ještě někdo rozloučit" zašeptal mi do ucha bratr a já se otočila.

Marcus.

,,Jsem na tebe tebe naštvaný. Tak strašně moc naštvaný a nemůžu ti slíbit, že ti to někdy odpustím, ale nechci, aby sis myslela do konce svého života, že to co jsem ti včera řekl je pravda. Záleží mi na tobě. I když jsem včera řekl pravý opak, tak mi na tobě záleží a to co jsem dneska viděl mě bolelo. Hodně to bolelo. Ale nemůžu být s někým, kdo mi ani trochu nedůvěřuje, promiň" zakroutil hlavou a z jeho očí se spustily slzy.

Chvíli mi jen hleděl do očí. Nakonec se ale otočil a odešel.

V tu chvíli mi ten kluk zlomil srdce na asi milión kousků...

Tak tady máme konec ❤ Skoro celou tuhle kapitolu jsem probrečela a to už jenom kvůli tomu, že vím jak se cítím vždycky já, když mám odjíždět z tábora.. Pokaždé se rozbrečím 🤦‍♀ No každopádně já budu doufat, že se vám tahle kniha líbila a taky, že alespoň někdo bude číst i ten druhý díl, co teď budu psát 🤷‍♀ Mám vás hrozně ráda 💕 Budu ráda za každý hlas a komentář ❤