First & Second Chance [VAV Fanfiction - CZ]

5. kapitola (Hyo Ri)

Bylo ticho, hrobové tělo. Minutu, dvě, tři. Už to trvalo moc dlouho. Už jsem musela něco říct, cokoliv.

 "Včera jsem se vrátila," řekla jsem, abych ticho prolomila. Yoon Ho se na mě podíval a mnou projel jakýsi mráz.

 "Já vím," odpověděl stroze. Necítila jsem se vůbec příjemně. Moje nervozita se zvětšila tak třikrát víc, ale nesměla jsem utéct. Od našich problémů jsem utíkala víc jak rok, byl čas to řešit. 

 "Vlastně... Jsem tu z jednoho důvodu," začala jsem, "Už mě to nebaví."

 "Co tě jako nebaví? Že si mě nechala dva roky samotného? Že ses ani neobtěžovala za mnou přijet? Aspoň na pár dní? Našla sis v Japonsku někoho?" zvyšoval hlas. Začala jsem se bát a chtělo se mi brečet. A to se ještě ani nic nestalo.

 "Za koho mě máš?" Já naopak svůj hlas ztišila.

 "Posledních pár měsíců jsi mi vůbec nevolala. Ani jednou. Kdybych ti nezavolal já, neozvala by ses mi. Chceš se se mnou rozejít, že jo? Kvůli tomu tu jsi? Je to kvůli tomu klukovi?" křičel na mě. On si opravdu myslel, že jsem ho podváděla? Po tvářích mi začaly stékat slzy.

 "Já... Nikdy jsem si s nikým nezačala, když jsem byla s tebou.... Nepodváděla jsem tě." Z úst mi unikl první vzlyk.

 "Tak řekni, proč ses nikdy neozvala? Nechyběl jsem ti? Začal jsem tě nudit?" Jeho slova se do mě zarývala jako nože. Tak to bolelo. Tiché vzlyky se změnily v hlasitý, žalostný pláč. Asi už nemělo smysl držet to v sobě.

 "Já jsem se hrozně bála ti volat. Vždycky jsme se jenom hádali, bylo mi to líto," říkala jsem mezi vzlyky, "Ale měl si pravdu v tom, že... že, se s tebou chci rozejít. Jenže ne kvůli nějakými klukovi, ale kvůli sobě." A brečela jsem dál. Yoon Ho neřekl nic.

 "Hej!" ozval se hlas. Vzhlédla jsem. Yoon Ho se otočil. Ve dveřích stál ten, kterého jsem dneska viděla poprvé, Geum Hyuk. "Co se tu děje?" zeptal se důrazným hlasem. 

 "Hyo!" slyšela jsem Min Hee. "Co jsi jí udělal?" začala ječet po Yoon Hovi, "Co jí řekl? Proč jí pořád ubližuješ? Víš, jak se kvůli tobě ta holka trápí?"

 Vstala jsem a s uslzenýma očima jsem přešla k Min a zatahala ji za ruku. "Hej, Min, nech ho, prosím, být. Chci jít pryč." Min Hee mě vzala za ruku a táhla mě směrem je vchodovým dveřím pryč. 

 "Kam jdete?" zeptal se Chung Hyeop za našimi zády.

 "Beru Hyo pryč. Koupím ji čokoládu a potom pojedeme domů," řekla rozhodně. Vlastně jsem už dlouho neviděla Min tak seriózní.

 "Jedu s vámi." Nechaly jsme ho. Ve větší skupince bych mohla snadněji projít na jiné myšlenky. Hodilo se mi to. Vyšli jsme ven a vydali se směrem k autu, které stálo o dva domy dál. Šli jsme pomalu, Min mě stále držela za ruku a Chung šel vedle nás. Nepřestávala jsem brečet. Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu.

 Nepostřehla jsem, že se za námi ozývaly rychlé kroky. Zjistila jsem to až, když promluvil hlubší hlas.

 "Nechte mě jít s vámi."

 "Geum Hyuku? Já nevím. Min, co myslíš?" zeptal se Chung Min. Podívala jsem se na ni. Nemusela se ani ptát, věděla jsem, že se mě chce zeptat, jestli smí jít s námi. Zakývala jsem hlavou, že ano. Došli jsme k autu, chtěla jsem jít dozadu, a když jsem se natahovala po klice, držela ji už jiná ruka a otevírala mi dveře. Ta ruka patřila Geum Hyukovi. Podívala jsem se mu do očí jen krátce a pak jsem opět sklopila pohled a zalezla do auta. Min Hee si sedla k volantu a Chung Hyeop se venku ještě chvíli domlouval s Geum Hyukem, kdo kde bude sedět. Nakonec si Chung sedl dopředu a Geum Hyuk seděl vzadu se mnou.

 -

 "Jakou by jsi chtěla čokoládu?"

 Už jsem nějakou dobu nebrečela, pravděpodobně mi došly slzy. Stále jsem ale měla sevřené srdce. Pohled jsem upírala na něco neurčitého.

 "Hyo, jakou bys chtěla?" Cítila jsem jemné zaklepání na rameno.

 "Co?" probrala jsem se.

 "Čokoláda! Jakou by jsi chtěla? Ptám se tě snad už podesáté!" zeptala se mě Min.

 "Ach, bílou," řekla jsem bez většího rozmýšlení. Bílá čokoláda byla moje nejoblíbenější.

 "Bílá... Tvoje klasika už od dětství," zachichotala se Min. Vzala víc balíčků a všichni se vydali k pokladně. Já se ale zarazila a ostatní se podívali, kde mě ztratili.

 "Em, mohli bychom vzít ještě víno?" zeptala jsem se nesměle.

 "Není dobré pít na smutek," řekl Geum Hyuk. "Jaké bys chtěla?" Odpověděla jsem, že červené a hned na to vzal Chunga za paži a táhl ho k regálům s víny. Za chvíli se vrátili s celkem čtyřmi lahvemi.

 "Tak jste šílení? A tohle vypijeme jako jak?" začala vyšilovat Min.

 "Kdyžtak se to schová na jindy," ujistil ji Chung s klidem.

 "Klidně si to kupte, ale platíte vy. Tak bohaté zas nejsme," neodpustila jsem si říct. Dál jsem jejich diskuzi ponechala bez komentáře už jenom proto, že dneska jsem měla chuť vypít všechny ty čtyři lahve.

 -

 Otevřela jsem oči. Všude bylo šílené světlo. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava. Trochu jsem se rozkoukala. Zjistila jsem, že to "šílené světlo" jsou vlastně jen sluneční paprsky prosvítající skrz závěsy. Moment. Takové závěsy v pokoji nemám. Tohle vůbec nebyl můj pokoj. Tenhle patří Min Hee. Co tu dělám? A kde je Min?

 S menšími obtížemi jsem si sedla a chvíli na to jsem vstala z postele a vydala se loudavým krokem do obývacího pokoje, který byl spojený s kuchyní. Na kuchyňské lince stály tři lahve od vína, prázdné. Poslední ležela pod pohovkou v obýváku, taky prázdná. Ze skříňky jsem si vzala skleničku a napustila si do ní vodu, kterou jsem vypila. Potom jsem postavila vodu na čaj. Vyndala jsem sobě a automaticky i Min Hee hrníček a dala nám do nich pytlíček ovocného čaje. Voda se začala vařit, když v tom jsem uslyšela něco, co jsem opravdu nečekala.

 "Hee June, vypni to! Proč vždycky musíš dělat hluk, když půlka domu ještě spí?" I přes jakoukoliv bolest jsem se prudce otočila k místu, odkud jsem to slyšela. Vykřikla jsem. Osoba ležící na pohovce v obývacím pokoji otevřela oči. Dle výrazu jeho tváře soudím, že byl stejně překvapený jako já. Rychle se posadil. 

 "Geum Hyuku, co tu děláš?!" křičela jsem vyděšeně, "Kde je Min Hee?!"