First & Second Chance [VAV Fanfiction - CZ]

7. kapitola (Hyo Ri)

"Min! Kde jsi? Nemohla jsem tě najít!" křičela jsem vyděšeně do telefonu. Seděla jsem v obývacím pokoji vedle Geum Hyuka. Hlava nás už nebolela tak moc jako předtím, protože jsem nám dala prášek proti bolesti.

 "Víš, kde bydlí Yoon Ho, Chung Hyeop a ti ostatní... Tak tam," řekla mi Min Hee. 

 "Proboha, co tam děláš? Ikdyž ono se asi není čemu divit, když jsem dneska v obýváku našla Geum Hyuka."

 "Prosím? U nás je Geum? Jsi v pohodě? Neudělal ti nic?" 

 "Ne, neboj," pousmála jsem se, "Pojď domů."

 "Přijdu po obědě, on mě... Chung pozval, abych u něj zůstala na oběd."

 "Fajn, tak po obědě. Zatím," rozloučila jsem se a ukončila hovor. Položila jsem mobil na stůl před sebe. Geum Hyuk, který byl celou dobu potichu, se najednou ozval: "Min Hee přijde až po obědě?"

 Přikývla jsem: "Budu to tu muset zvládnout sama." A usmála jsem se, aby jsem zakryla menší zklamání. Bylo mi docela líto, že budu muset být zase sama. Za ty dva roky, co jsem byla pryč, jsem si vytvořila averzi na samotu. Pravda, že jsem tam měla rodinu, ale s těmi jsem se moc nestýkala, protože jsem měla dost práce se studiem, a kamarády, ale u těch jsem se necítila příliš vítaná, hlavně proto, že ti lidi se většinou už znali z předešlých let. Pak jsem si volala s Min a Yoon Hem. Bylo to ale na mě moc málo lidského kontaktu.

 "Můžu tu zůstat s tebou, jestli chceš," nabídnul se Geum Hyuk.

 "To ne, doma tě budou postrádat."

 "Oni se s tím smíří, nejsou to děti."

 "Dobře, tak jestli ti to nevadí," souhlasila jsem nakonec. Geum Hyuk se široce usmál. "Budem to tu muset uklidit," pokračovala jsem, "Vypadá to tady jak po atomovém výbuchu." Hyuk se mé poznámce zasmál. Vstala jsem a při cestě do kuchyně jsem s sebou vzala i dva prázdné hrnečky, ve kterých byl předtím čaj a vypili jsme ho. Nakonec jsem ten v hrnečku Min dala Geum Hyukovi. To se ale Min nikdy nesmí dozvědět, protože ona nenávidí, když někdo pije z jejího hrnečku. Prázdné hrníčky jsem dala do dřezu. Vzala jsem ze skříňky pod dřezem ruličku s pytli do odpadkového koše a utrhla jeden. 

 "Naházíme do toho lahve a ten nepořádek, co tu leží po zemi," prohlásila jsem, "Pojď sem, budeš mi ten pytel držet."

 "Nevytřídíme to?" zeptal se Hyuk.

 "Nah, nemám na to náladu." Geum Hyuk je mně přistoupil a vzal mi pytel z rukou. Naházela jsem do něj tři lahve z linky a pak i tu poslední, která ležela pod pohovkou. Opravdu bylo vypité všechno. Proboha, to jsme byli jak zřízení? Pak jsme se vrhli na odpadky na zemi. Bylo tam plno papírků, většina počmáraná nebo popsaná. Všechno, co mi přišlo pod ruku skočilo v pytli.

 "Víš, co se včera stalo? Já mám totiž absolutní výpadek," řekl Hyuk.

 "Já nemám nejmenší tušení. Byla jsem tak v šoku, když jsem se neprobudila ve svém pokoji a pak jsem tě ještě k tomu našla spát na gauči. Ukaž, zavážu to a odnesu to dolů do kontejneru." Chtěla jsem mu vzít pytel z rukou, ale nenechal mě.

 "Půjdu tam s tebou," prohlásil.

 "Zvládnu to sama, je to jenom pár schodů a pak pár metrů," protestovala jsem. Geum Hyuk můj protest ignoroval a pytel zavázal. Znovu se na mě podíval a řekl: "A teď mě veď." Na to jsem neodpověděla nic a beze slova jsem se rozešla ke dveřím s Hyukem v patách. Po vyhození odpadků jsme zašli znovu do bytu.

 "Udělám nám kafe," oznámila jsem.

 "Ne díky. To nemusíš."

 "Já se neptám,  já to říkám." 

 -

 Seděli jsme v obývacím pokoji, půlku kafe jsme už měli vypitou, ale nikdo neprohodil ani slovo. Nevěděla jsem, jestli bych měla něco říct nebo ne. A jestli ano, stejně jsem neměla tušení, o čem bych měla mluvit.

 Ticho nakonec prolomil Geum Hyuk: "Když jsi včera odešla, seřval jsem ho. Omlouvá se ti, je mu to hodně líto. Byl jenom naštvaný kvůli těm telefonátům."

 "Jak o tom víš?" zajímala jsem se.

 "Sám mi to řekl, krom toho ho bylo slyšet na celý dům, když s tebou mluvil, mám-li to tak nazvat."

 "Neměl si se na něj zlobit."

 "Ale on na tebe křičel. A když jsem přišel do jídelny, brečela jsi. Já jsem to nemohl nechat jen tak."

 "To, co se stalo, byla převážně moje chyba. To už je jedno. Tak či tak, tohle není tvoje věc. Neměl by ses do toho plést," řekla jsem trochu sklesle.

 "Je to moje věc!" zvýšil hlas a chytil mě za ruku, "Je to moje věc, protože jsi moje kamarádka!"

 "Neznáš mě ani dva dny." Byla jsem překvapená... a dojatá. My dva jsme se seznámili teprve včera odpoledne a už se o mě staral pomalu víc jak má vlastní matka. Udělalo to na mě dojem.

 "Ale znám tě. Není důležité, jak dlouho se známe, ale že vůbec." Sáhl po mobilu. "Dej mi svoje číslo." Bez váhání jsem vzala svůj mobil do ruky, nadiktovala mu své číslo a on udělal totéž. "Kdykoliv si budeš chtít o něčem promluvit nebo se jenom budeš cítit sama, jsem pořád na příjmu." Přikývla jsem.

 "Díky," poděkovala jsem mu a usmála se na něj, "Uděláme si už oběd? Schyluje se k jedenácté a já mám docela hlad."

 "Tak pojďme. Umíš vařit?" Při té otázce jsem trochu zčervenala.

 "Vlastně to jediné, co umím, jsou palačinky. Ale umím je dobře," řekla jsem tiše.

 "Tak to tě budu muset něco naučit," usmál se na mě. Měl krásný úsměv.