The Dead Rustle

Den nálezů a ztrát

Čarodějka si jen jednou za život dovolí k někomu přilnout. A vězte, že když to udělá, je to navždy. Jejich životní priority, potřeby a starosti jim to totiž nedovolují.
Zastavit se, zůstat a splynout. Navždy opustit nebezpečí a usadit se.

A možná proto jich na světě zbývá tak málo. I přes skutečnost, že se průměrně dožívají tři tisíce let, se během posledních dekád jejich počet rapidně snížil. Nemají totiž čas na žáky. Nestíhají vyučit někoho řemeslu. A jejich masové vyvražďování také příliš nepomáhá...

*****

Sledovali ji. Nepochybně. Mysleli, že ji chytí, svážou a upálí na hranici jako tisíce jiných...Mezi nimiž byly i nevinné, obyčejné dívky. Sama pro sebe se usmála, ach jak byli lidé naivní. Čarodějku jako je ona ještě nepotkali. Staleté zkušenosti a železné podmínky, ve kterých byla vychována, jí pomáhaly přežít. A dnes tomu nebude jinak.

Slyšela je blížit se ze všech stran. Snažili se ji překvapit. Podle dusotu kroků tušila tak šest, možná i osm lovců. Zahvízdala. Vítr se pomalu zvedl a přinesl s sebou zrnka písku. Mezi stromy se v náhlé, nažloutlé mlze míhaly první siluety mužů.
Byli napjatí. Cítila pach strachu, ale promluvit se neodvážil ani jeden. Možná mysleli, že ještě mají šanci. Mrtvým jazykem šeptala zaklínadlo, zatímco v plynulém tempu hýbala zápěstími svěšenými podél těla. Ze stromu vedle sebe odtrhla větvičku a párkrát ji promnula v ruce. Pustila ji a sledovala, jak se lehce vznáší v éteru. Nechala ji se pohupovat, dokud nebyli muži dost blízko.

Vyslala ji k prvnímu, projela mu hrdlem během mrknutí oka a jediné, co na to mohlo upozornit bylo slabé chrčení a tupá rána těla klesajícího k zemi. Trhnutím zápěstí poslala amatérský šíp k dalšímu. Toho prošpikovala několikrát, do boku, ramene a nakonec těsně pod čelistí. Tenhle už křičel. Upozornil ostatní na nějaký zádrhel. Zastavili se, někteří začali couvat. Bylo ale příliš pozdě.
Ze země nechala vzlétnout pár dalších větviček a rychlostí větru je poslala ke zbývajícím lovcům. Tyhle už nešetřila. Nechala je pocítit každou ránu, vybírala nejbolestivější možná místa. Chtěla aby trpěli, až dokud se všichni v křečích nebudou svíjet na zemi. Potom je tam nechá pomalu vykrvácet.

Prohlédla všechny mrtvoly, od některých vybrala cennosti. Zatímco se krev vsakovala do půdy a přelévala se přes napadané listí, přemýšlela, zda by udělali něco jinak. Kdyby dostali další šanci, políbili by své ženy před odchodem z domu? Objali by naposled své děti, i když by to znamenalo probudit je z bezstarostného spánku? Možná byla krutá když bezcitně brala životy. Ale z nějakého důvodu ji to vůbec netrápilo. Každý si to zasloužil.
Muži, kteří ji ještě napadnou si to zaslouží. Muži, kteří už ji napadli si to zasloužili.

*****

Mířila zpět domů. Bude se muset znovu přestěhovat. S malým povzdechem zatlačila na dřevěné dveře. Na prahu se otočila a chvíli hleděla do dálek, které nikdo jiný neviděl.
Odstoupila, nechala ale dveře dokořán, byl krásný den. Slunce svítilo jasně a jen malá chvilka stačila, aby vás jeho paprsky zahřály. Ptačí zpěv byl hudba, kterou nedaleký potok doplňoval svým šumem.

Z brašny vyndala drahocennosti, které v lese získala. Peníze schovala do koženého váčku u pasu, ale stříbrný řetízek z krku jednoho muže využije jinak. V lahvičce smíchala vodu s trochou čiré tekutiny, vložila řetízek dovnitř a sledovala okamžitou reakci oxidu dusnatého se vzduchem, vytvářející hnědý, toxický oblak dioxidu dusnatého. Ještě pár chvil se kochala svým výtvorem, než její pozornost upoutaly kroky.

Nebyla dost opatrná. Dopustila, aby se k ní někdo dostal dost blízko.
V té vteřině jí v hlavě, ale tančila jen jediná myšlenka.
Kdo?
Kdo se dokázal připlížit k čarodějce? Kdo vstoupil do jejího domu bez vyzvání? Kdo je to?
Naposled. Naposled se chtěla otočit, aby zahlédla tvář svého vraha. Vždy toužila přivítat smrt s úctou a klidem, ne jako hnaná zvěř.
V tom jediném pohybu se smířila se vším. Se svými hříchy i dobrými skutky, s celým svým životem. Lehce zvedla bradu, nádech.

*****

A nic. V chodbě stál malý kluk. Chuť ho na místě zabít za narušení jejího prostoru se, ale kupodivu nedostavila. Jediné co do toho náhlého ticha zaznělo bylo: „Hochu?“