The Dead Rustle

Uřezávat ptákům křídla

Očekávali byste, že se omluví za to, jak ji vyděsil nebo alespoň za neoprávněné vstoupení na její pozemek. Ale on jen stál. Upíral na ní velké, modré oči, které se na malého chlapce zdály až moc chápavé a mlčel.

Chvíli zvažovala, jestli by měla něco říct ona. Letmo ho změřila pohledem.

„Potřebuješ něco?“ zaváhal než zvedl ruku k ústům a několikrát na ně ukázal. Lehce přimhouřila obočí.

„Máš hlad?“ zkusila nedůvěřivě. Rychlejšími kroky vyrazila k němu.

„Řekni proč-,“ v půli věty jí do nosu uhodila zvláštní vůně. Směsice hořké kávy a citrónu s trochou chemického nádechu. Párkrát silně potáhla nosem, stočila hlavu ke klukovi a sklonila se blíž. Byl napjatý a stál jako přikovaný. Úzkostlivě polkl, když k němu natáhla ruku. Centimetr nad jeho ramenem ji zastavila a čekala. Mihotavé teplo, drobné vibrace. Ještě jednou si pořádně přičichla k té netradiční vůni.
Odtáhla se s úsměvem. „Kletba?“ zeptala se jen pro ujištění. Chlapec horlivě přikývl a popoběhl za ní.

Chtěla začít vyjednávat o ceně, ale hoch ji popadl za ruku dříve. V kleče jí drtivě svíral dlaň s hlavou skloněnou k zemi. Spjal ruce v kajícném gestu a z příma se jí podíval do očí. Viděla v jeho pohledu bolest, strach a tíhu, jakou by dítě nemělo poznat. Ten nevinný, jiskřivý, zvídavý lesk se mu z očí vytratil již dávno. Vyděsilo ji, že i normální děti nemusejí mít dětství.

Lehce svou ruku vyprostila a navedla ho ke křeslu. Sedl si, prsty zaríval do područek a nedočkavostí podupával nohou. Sledoval každý její pohyb zatímco připravovala potřebné suroviny.

Ladným gestem zapálila plamen svíčky. Do neprůhledné lahvičky začala jednu po druhé strkat bylinky a ve svižném rytmu odříkávala kouzlo. Pomalu se sklenkou nad ohněm kroužila. Z hrdla občas vylétla fialová jiskřička, hoch je z nervozity pronásledoval až k zemi, kde mizely.

„Vypij to,“ nakázala podávaje mu lahvičku. V ruce ho pálila a nepochyboval, že její obsah bude stejně horký, stejně jí, ale vyprázdnil do poslední kapky.

Ustoupila, když chlapec vyskočil z křesla a padl na kolena. S nejistým výrazem sledovala, jak se jeho ruce protahují a z hrdla se dere první křik. Kosti se mu lámaly a rychle srůstaly zpět v důsledku náhlé změny výšky. Kůže mu tmavla a obličejové rysy se ostřily. Stárnul.

*****

S čelem opřeným o zem odpočíval. Byl konec. Kapičky potu mu stékaly po odhalené kůži, delší tmavé vlasy se lepily k obličeji. Byl to zase on.

Se syknutím se zvedl. Celé tělo ho bolelo, jako by jej už dlouho nepoužíval a některé části ztratily cit. Pomalu zatínal pěsti, zvykal si na své staré já.

„Děkuju.“ vypadlo z něj chrčivým hlasem směrem ke stále lehce zmatené čarodějce. Přišla si podvedená, pomoc slíbila malému, bezbrannému chlapci. „Děkuju!“ řekl hlasitěji s úsměvem na rtech. „Děkuju, děkuju, děkuju!“ rozběhnul se k Irei a pevně ji objal. Nadlidskou silou ho ve vteřině odstrčila zpět do křesla.

„Kdo jste?“ cítila to náhlé napětí. Jeho obavu, zda nezašel příliš daleko.

„Já-já, promiňte. Nechtěl jsem-,“

„Kdo jste.“ už nešlo o otázku. Jasný příkaz od čarodějky ho srovnal.

„William, madam,“ oddechoval těžce, bál se další kletby.

„Kdo Vás proklel, proč?“

„Nějaká čarodějka z jihu. Byl jsem v hospodě, jen tak na flámu a viděl jsem tam fakt hezkou holku. No, tak jsme si povídali a říkala, že tam má pokoj a že bysme mohli-,“ její přísný pohled ho zarazil. K věci.

„Řekla, že je čarodějka, tak jsem z toho chtěl vycouvat, abych neměl problém se starostou, ale asi to nějak poznala. Proměnila mě v malýho kluka. No, a sebrala mi hlas, abych to prej nemohl nikomu říct. Od tý doby jsem hledal jinou čarodějku, která by to dala zpátky.“ hloupé. Zaplést se s čarodějkou a pokusit se jí uniknout.

„Říkáte z jihu, odkud přesně?“ další čarodějka v okolí by mohl být problém.

„Z Clothu.“ impulzivní Substintka. Její hlavní specializace je změna podob. Jedna ze starších, ale rozhodně se tak nechová. Žije jen díky své dovednosti změnit vzhled a pláchnout.

Utnula proud myšlenek. Doba v zemi je zlá. Musí se ale držet svých zásad, aby přežila.
„Kouzla něco stojí, zvláště u mě.“ chladně se na muže podívala. Stále si přišla oklamaná. „Zaplať.“

„Nic nemám. Poslední měsíce jsem přežíval jako zloděj.“ úzkostlivě se podíval na stále otevřené dveře.

„Pak mi poslouží tvé tělo.“ vlasy jí začaly vlát v neexistujícím větru. Rozpřáhla ruce a šeptala zaklínadlo. Prsty ji rozbolely z rychlé ztráty energie. Cítila teplo rozlévající se po těle tepnami. William před ní padnul na kolena.

„Prosím ne. Zaplatím Vám. Já-,“ zalapal po dechu. Cítil zesilující chlad. Bodavá, štiplavá bolest mu znehybňovala svaly.
„Udělám cokoliv.“ vysílením se opřel o ruce. Vydechoval obláčky páry a jeho kůže byla na dotek ledová. Zvedl zarudlý obličej k čarodějce.

„Budeš mi sloužit,“ svěsila ruce podél těla. „Bez otázek a námitek,“ odmlčela se.
„Přísahej.“ udělala pár kroků k němu. Zatímco váhal, surově ho chytila pod bradou.
„Chci to slyšet,“ sykla výhružně.

„Jo jo, přísahám.“ nadzvedla jedno obočí.
„Přísahám,“ poraženě svěsil hlavu, „že Vám budu sloužit.“ Ireina ruka na jeho krku příšerně pálila. Z úst mu vyšel oranžový oblak páry. Točil se v prostoru mezi nimi a potichu opakoval Willovu přísahu.

„Vincolo legãme guiramen,“ zaklela kouzelnice. Oblak v tu chvíli ožil. Začal se točit a měnit barvu. Bouřilo v něm. Přelétl k Williamovi a obtočil se kolem jeho zápěstí. Začal se mu vsakovat do kůže. Tvořil nádherný ornamentovaný vzor. Svíjel se pořád dokola až se spojil v jedno a utvořil něco jako náramek...Pouta. Okovy.

„Co to má znamenat?“ hlas měl hluboký. Byl rozzuřený.

„Pojistka,“ pousmála se čarodějka.
„Je to pouto provazující tvůj život s mým,“ poklidně hleděla na Willovo zápěstí, „takže pokud zemřu já,“ s potěšeným úsměvem zvedla hlavu, „zemřeš i ty.“