The Dead Rustle

Protože krev není voda

Netečně se dívala z okna na ulici. Pokoj, který si na pár dní pronajali nebyl příliš prostorný, ale alespoň nemuseli spát venku.

„Myslím, že bude pršet,“ prohodila Irei nepřítomně i když to za jasného, slunečného dne na déšť nevypadalo. Will jen lehce natočil hlavu jejím směrem, hned ji však prudce odvrátil. S břitkým nádechem se postavil a vydal ke dveřím. „Kam odcházíš?“

„Někam. Vrátím se pozdě,“ bylo jediné objasnění, které se Irei dostalo než zmizel. Vyprovázela jej pohledem, když se po chvíli objevil na rušné ulici pod ní, ale dále už jeho počínání nesledovala. Nepřipouštěla si, že na něj včerejšího rána mohla být příliš příkrá. Sama měla starostí dost, další výčitky nepotřebovala.
Otočila se k cestovní brašně a vytáhla z ní několik prázdných lahviček od lektvarů, kožené pytlíky s bylinkami a modrý krystal chryzokol. Na chvíli v ruce sevřela narůžovělý rubelín, pak ale tu volbu zavrhla a vrátila ho zpět do tašky.

Do hmoždíře házela z pytlíků bylinky, špetku levandule, kousek krystalu, ždibec soli...vše rozdrolila na jemný prach a přidala tři kapky vanilkového extraktu.
Aequus Venenum zaklela když prášek zahřívala nad svíčkou dokud se z něj nestala tekutá směs. Přelila namodralou tekutinu do lahviček a nechala je vychladnout u okna.

*****

Will se bezcílně plahočil ulicemi města. Nechtělo se mu jít do hospody ani herny. Dokonce ani nevěstinec ho nelákal. Trápili ho události včerejšího rána. Způsob, jakým se Irei ohradila vůči té jednoduché otázce. Proč jí na tom tak záleželo a proč tu informaci skrývala? Myslel, že se stávají přáteli. Chtěl se stát jejím přítelem. I přes to, že byl vychován ve světě opovrhujícím a masově vyvražďujícím každou možnou čarodějku, zejména kvůli jejich moci a síle, si myslel, že spolu mohou vycházet.
Strach, který z ní měl když za ní poprvé přišel po pár dnech opadl a naopak ho rychle nahradila starost, hlavně ve chvíli, kdy myslel, že zemře. Drásalo ho vědomí, že mu Irei nedůvěřuje stejně tak, jako byl on donucen důvěřovat jí.

„Bráško?“ ozval se tak známý hlas.

„Cally?“ zašeptal nevěřícně sám pro sebe. Rozhlédl se po davu okolo, až uviděl u stěny schoulenou postavu malé holčičky, kulící na něj oči zalité slzami. Slzami štěstí. Dívka se postavila na nohy a vběhla do otevřené náruče svého klečícího bratra. Nevěřila, že ho ještě někdy uvidí, po tom co zmizel z jejich rodného města bez rozloučení.

„Co-co tady děláš? Kde je otec?“ ptal se Will, zatímco hladil svou sestřičku po krátkých vlasech. Nevěřil, že by ji nechal samotnou toulat se po městě.

„Tá-táta-,“ zajíkala se dívka, „Táta umřel.“

*****

Irei přenášela váhu z nohy na nohu, skákala salta z postele, cvičila údery na neviditelném nepříteli. Z boční kapsy nohavice vytáhla dýku a zašermovala s ní ve vzduchu. S výkopem se pokusila bodnout imaginárního bojovníka do břicha, ale uhnul a pokusil se o výpad zezadu. Otočila se a mrštila dýku před sebe zrovna ve chvíli, kdy William vtrhnul do dveří. Jediné co stihl udělat bylo strhnout Cally za roh...

Irei plácla ruku pod okno, tam kde byl největší stín, přenesla se do temnoty za dveřmi a práskla jimi Willovi před nosem.

„To neumíš klepat?“ vyčetla mu, když se dýka bezpečně zabodla do dveří, zhruba na místo Willovi hrudi. Muž se závratí zachytil o dveřní trám, s těžkými výdechy sledoval špičku ostří, která přes dveře pronikla.

„Wille jsi v pořádku?“ chytila ho za rukáv dívenka. S obavami si bratra prohlížela.

„Kdo je to?“ vyštěkla ostře Irei. Vyrvala čepel ze dveří a postavila se jim do cesty. Shlížela na bezbrannou holčičku s nelítostnou tváří. William ji skryl za sebe, nedáváje na sobě znát vliv předchozího okamžiku.

„Moje sestra. Cally,“ vysvětlil úsečně. Ochranářsky ji kryl před potencionálním nebezpečím.

„A co s ní chceš dělat?“ zeptala se téměř hravě čarodějka. Nebyla povinna ji vzít s sebou a William to věděl. Nemohl udělat vůbec nic, pokud by řekla, že jí tu nechají, protože by ho mohla-

„Klidně mě zabij, ale bez ní nikam nejdu.“ napřímil se před čarodějkou. Necítil strach ani vztek kvůli včerejším událostem. Osud mu přihrál novou kartu a on se jí nehodlal vzdát.

„Mám tě zabít? Né, to né, jsi mi užitečný, ale co s takovou malou žábou. To radši zabiju ji-,“

„Neopovažuj se,“ vyhrožoval Will, zesilujíc svůj stisk kolem sestřiny ručky.

„A kdo mi zabrání?“ promluvila Irei s posměchem, v hlase podtón, který William nepoznával. Stále takový hravý, možná trochu samolibý, ale nebezpečný. „Nejsi oproti mně nic. Mohla bych tě rozmáčknout na místě, svou mocí otevřít temnou bránu a vyvrhnout tvé-tvé tě-lo v pusti-ti-,“ Irei se zadrhávala s prudkými nádechy trhala hlavou. Uskočila dozadu, upustila dýku a ruku si lehce položila na čelo. „Jsem to zase já,“ zašeptala úplně potichu, že to Will téměř neslyšel. Téměř.

„Irei co-,“ přerušilo ho tříštění skla a náhlá kouřová clona. „Co to-,“ rozkašlal se Will. „Irei?!“ zakřičel do mlhy, bezradně svírající svou sestru.

„Běžte! Zvládnu to!“ zakřičela z namodralých oblaků čarodějka než se od okna ozvalo:

„Tak co, chyběl jsem ti?“