Deadly bet [Baxdyn]

Kapitola 1 - Nový

Štěpán ;

Stojím před školou, která mi má kompletně změnit život. Nepřeháním. Kvůli všemožným věcem, jaké jsou například orientace, vzhled a dívčí povaha, jsem nikdy neměl nikoho s kým bych si rozuměl. Proto se obávám. Studený pot mi stéká po tváři ale mám pocit, že tato škola by mi mohla život zlepšit.

Vstoupím dovnitř.

Cítím různé emoce.

Strach.
Obavy.
Radost.
Bolest.

První, na co upřu zrak, je skupinka kluků, kteří si mě odporně prohlížejí. Jejich nafoukanost je cítit až ke mně. Hnus. Sedl jsem si na lavičku co byla na chodbě, a nehybně se ohlížel dokola. Každý se na mě díval. Bude to tím růžovým tričkem?

Polkl jsem.

Ruce se mi potily a oči byly čím dál tím více suché. Bolelo mě břicho, srdce se mi přesunulo až do hlavy. Mozek nefungoval.

Všichni se otočili zpět.

Všiml jsem si znovu té party kluků. Jeden z nich se na mě upřeně díval. Snažil jsem se nenavazovat oční kontakt.

Jeden z nich se zasmál a štouchl toho druhého do ramene.

Něco si šeptali.
Dívali se na mě.

Toto už fakt ne. Zas.

Postavil jsem se a chtěl odkráčet pryč.
Můj směr byl moje třída. Podíval jsem se na papír, kde mám napsáno, kde se nachází moje třída.

Od vchodu rovně, pak zahnout doprava a jít stále rovně. nachází se na konci chodby.

Podíval jsem se před sebe a, ach jo, musím procházet vedle nich. Jo, tak moc se mi chce.

Nechuť a zároveň touha zjistit co si o mně myslí, mě donutily jít vedle nich bez jakékoliv obavy.

Nadechl jsem se.

Šel jsem vedle nich s hlavou svěšenou dolů. Ruce sem měl zkřížené na hrudi.

Šel sem pomalu.

,,Jenom jdi, buzničko"

Cítil jsem slzy, které chtěly vyjít. Ne. Nemůžu. Nesmím. Ne teď. Je to tak vidět? Bolest, která byla uvnitř celou dobu, vychází a tentokrát to není na chvíli. Chtěl jsem plakat. Do konce. Ale nemohl jsem. Tu mi dobře nebude.

Vše je zpět.
Zrychlil sem.

Vešel jsem pomalu dovnitř. Zvonek. Sedl jsem si do druhé lavice v levé řadě. Všichni se pomalu nahrnuli dovnitř.

Uviděl jsem ho.

Očividně si všiml i on mě, protože mu úsměv při pohledu na mě spadl.

Sklonil jsem hlavu dolů.

,,Tady sedím já, buzno."

Stál přede mnou. Měl překřížené ruce a jeho pohled mi neříkal nic dobrého.

Díval jsem se mu do očí. Tak hluboko a přitom tak zhnuseně.

,,Ehm, jo pro-miň"

Vzal jsem si tašku a sedl si za něj. Tedy do třetí lavice. Byla prázdná takže sem mohl být v klidu.

Hodina začala.

Učitelka seděla a stále něco říkala. Že jí huba nebolí. Pouze jsem čekal, kdy si mě všimne a dá mi alespoň učebnice.

,,Ale, ale tady máme vlastně nového žáka, takže ty jsiii Štěpán Buchta?"

Každý se na mě díval.

Nenávidím pohledy na sobě. Proto jsem se snažil na nikoho nedívat a kousal jsem si spodní ret. každý se mi v duchu smál. Faleš zde byla cítit i na kilometry daleko.
Bolelo to, ale zároveň, jsem zvyklý být sám.

,,Pff, Buchta? Spíš Buzna"

Třídou zavládl silný smích. Upřímně? Čekal sem to.

,,Pane Mikeši, byla bych ráda kdybyste si své narážky nechal pro sebe."

Pronesla mírně naštvaně učitelka. Asi nejsem jediný terč.

,,Vždyť cooo sedí to na něj."

,,Tak a dost, víte co, sedněte si spolu."

Díval jsem se jednou na učitelku a jednou na něj. Tohle nemyslí vážně.

,,K němu jako? Tohle ne."

Vyšlo z něj znechuceně.

,,Mikeši, okamžitě."

,,Jo dobře klid už jdu."

Hnusně se mi díval do očí a pomalu si sedl ke mně. Otočil se mi zády.

,,Opovaž se mě dotknout, buzno"

Hm, tady v téhle škole si to ještě užiju.

***

-Sayz <3