Deadly bet [Baxdyn]

Kapitola 9 - Bezvědomí

Štěpán ;

Co to právě řekl? Slyšel jsem to správně, nebo...sakra přiznej si to Štěpo, on tě nemiluje! Nebo snad...jo? Ne.

Spustil jsem další slzy. Jsem jak malý děcko. Obyčejněj buzerant a ufňukánek. Prostě nic na tomhle světě a hlavně v týhle škole.

Nebezpečně se ke mně přiblížil. Nelíbí se mi to. Ale, ach jo co si to namlouvám. Líbí se mi, on. Pavel Mikeš.

Chytil mě za boky.
Naše rty se spojili a já měl pocit, že tohle bude trvat věčně, ale přitom, tak krátce.
Nebránil jsem se tomu. Ničemu by to nepomohlo a navíc, je to dokonalé.

Jemně se odlepil od mých rtů a pustil mi boky. Byl smutný a...nervózní.

,,Promiň, za všechno."

Otočil se a měl v plánu jít, já ho ale chytil za ruku.

Otočil se na mě.

,,Mně to ale...nevadí."

Co to bylo proboha? To bylo tak ubohé.

,,Děkuju."

Usmál se.
Ruku mi stiskl, pak pustil a šel do třídy.

***

Poslední hodina. Konečně. Vůbec neposlouchám učitelku co si žvaní. Jak vždy. A pak bude za 5, hm, to přežiju.

Lehl jsem si na lavici a otočil hlavu směrem k Pavlovi.

Také ležel a díval se na mě s úsměvem a s rozzářenýma modrýma očkama.

,,Máš čas po škole?"

Zašeptal jsem.

,,Jo mám, pročpak?"

,,Rodiče nejsou do zítra doma a sestra je u kámošky, tak mě napadlo zda by si nechtěl zajít k nám."

Usmál jsem se.

,,No, klidně."
Usmál se taky a tentokrát, to bylo upřímný a roztomilý.

,,Dobře, těším se."

*zvonek*

Rychle jsem si sebral věci a čekal na Pavla. Ten se za pár minut zbalil taky. Vyšli jsme ze třídy a já ještě zahlédl Radkův zhnusený a přitom škodolibý úsměv. Fuj. Není mi sympatický. No nic.

Vyšli sme ven ze školy. S Radkem si jenom zamávali a šli jsme.

Po cestě jsme zase dělali úplný kraviny a já měl znovu pocit že mu můžu říct všechno na světe.

Byli sme tu. Vyndal sem klíče a odemykal.

Vešli sme dovnitř a Pavel se všude rozhlížel.

,,Pěkný to tu máte."

Řekl po chvilce když si zouval boty.

,,Děkuju moc."

Dal jsem si ruku na hruď a zasmál jsem se. On se na mě podíval.

,,Páni, ještě nikdy jsem tě neslyšel se takhle s chutí smát, je to...roztomilý."

Stoupl si přede mě a dotkli jsme se čely. Bohužel, jsem tu chvíli musel přerušit.

,,Chceš něco k jídlu? Nebo k pití?"
Nemohl jsem si pomoct a dal mu jemnou pusu na rty.

,,No, klidně, co máte?"

Odešel jsem do kuchyne podívat se co máme.

,,No, máme, pomerančovej džus, malinovej syrup, minerální vody a pak už jenom alkohol."

Otočil jsem se. Už seděl za stolem a koukal na mě. Usmál jsem se.

,,Takže co si dáš?"

Chvíli bylo ticho. Asi přesmýšlel.

,,Dám si minerálku, děkuju."

Usmál se.

Nalil jsem minerálku do sklenice a odnesl mu ji.
Já si dal čistou vodu.

Napil se.

,,Takže, chci se zeptat, jestli bys tu mohl přespat. Tedy, pokud chceš."

Polkl jsem a čekal odpověd.

,,Jojo moc rád."

Krásně se usmql. Bože, já tak miluju jeho úsměv.

,,Omluv mě, musím na záchod."

Zvedl se a šel.

Zastavil.

,,A kde je vlastně záchod?"

Zasmál se a já s ním.

,,Jdi přes chodbu rovně a pak doleva"

,,Jo, díky" šel.

Pil jsem svojí vodu a všiml si ješte neumytého nadobí. Vstal jsem a šel ho umýt.

***

,,Poslední sklenička."

Řekl jsem si potichu.
Uhm, není Pavel na tom záchode nějak moc dlouho? Šel jsem za ním.

Zaklepal jsem.

,,Pájo? Jsi v pohodě?"

Nic.
Žádna odezva.

,,Pájo??"

Zvýšil jsem hlas.
Stále nic.

Bez váhaní jsem otevřel dveře. To co jsem viděl se nedalo popsat.

Ležel tam. Na zemi.

Vytřískli mi slzy.
Vyndal sem mobil a okamžitě volal záchranku.
Jěste jsem zkusil jeho tep. Nesmí mi odejít.

                               ***
-Sayz<3