Deadly bet [Baxdyn]

Kapitola 10 - Nemoc

Pavel ;

Šel jsem na záchod. Vlastně se mi ani nechtělo, ale udělalo se mi špatně. Nechtěl jsem, aby to Štěpán věděl.

Došel jsem na záchod a na chvíli se posadil na zavřenou mísu. Chtěl jsem z kapsy u kalhot vytáhnout moje prášky. Jenže ty tam nebyly. Vzpomněl jsem si na ráno, kdy jsem je všechny spolykal.

,,To ne!"

Zašeptal jsem naštvaně. Najednou se mi šíleně zamotala hlava a já ucítil bolest způsobenou pádem na studené kachličky. Pak už byla jenom tma. Tma a ticho..

NEMOCNICE

Probralo mě hlasité pípání. Pomalu jsem otevřel oči. Kde to sakra jsem? Všude bílá barva a já převlečenej v nějaký noční košili. Někdo mě držel za ruku. Byl to Štěpán.

,,Štěpo? Co se stalo?"

Štěpán se na mě vyděšeně podíval. Pak vyskočil radostně ze židle.

,,Ty žiješ! Díky bohu! Strašně jsem se o tebe bál!"

Jásal. Musel jsem se smát. On zmáčkl nějaké tlačítko. Prý tím přivolá doktora.

,,Co se stalo? Proč jsem tady?"

Zeptal jsem se znovu.

,,Byli jsme u mě. Šel jsi na záchod, ale dlouho ses nevracel. Když jsem tam došel, ležel jsi na zemi. Jako mrtvý."

Řekl klepajícím se hlasem. Uslyšel jsem otevírání dveří. Do místnosti vstoupil doktor.

,,Dobrý den pane Mikeši. Jsem rád, že jste vzhůru. Pane Buchto, mohl bych s panem Mikešem mluvit chvíli o samotě?"

Řekl. Štěpán bez váhání odešel.

,,Takže pane Mikeši. Vůbec se mi nelíbí, že jste nás nenavštívil už dřív. Váš stav není vůbec dobrý. A myslím, že to víte."

Měl pravdu. Věděl jsem, že nejsem úplně zdravej, ale tak hrozný to zas není, ne?

,,Pane Mikeši...Máte rakovinu krve."

Vykulil jsem na něj oči.

,,Prosím?!"

Tohle jsem nečekal. Cokoliv, ale tohle ne.

,,Dávám vám půl roku života. Pokud se nebudete přemáhat."

Nechápal jsem to. Jak můžu mít rakovinu krve? To není možný! To není pravda. Nic jsem neříkal.

,,Asi bychom to měli říct panu Buchtovi."

,,Ne! Prosím, neříkejte mu to. Řeknu mu to sám."

Neřeknu! Nesmí se to dozvědět.

,,Dobře. Spoléhám na vás."

,,Kdy můžu jít domů?"

Doktor se zasmál. Nechápavě jsem se na něj podíval.

,,To nevím."

Jak nevím? Co nevím? Já jdu hned!

,,Nemůžu hned?"

,,Na to zapomeňte."

Naštval jsem se.

,,Pane doktore. Je to můj život. Nechci být posledních 6 měsíců mého života zavřený v nějaké debilní nemocnici! Je toho tolik, co jsem ještě nestihl! Nedovolím nemoci překazit mi radost ze života!"

Křičel jsem tam na něj. On jen nevěřícně kroutil hlavou.

,,Vy musíte hlavně odpočívat."

Řekl a odešel. Na nějaké odpočívání mu kašlu! Co si myslí?! Že poslední chvíle života strávím v týhle psychárně? Vůbec! Do místnosti vstoupil Štěpán.

,,Tak co? Je to vážný?"

Zeptal se a posadil se na židli vedle mé postele. Byl tak roztomilý, když si dělal starosti. Asi jsem se do něj doopravdy zamiloval. O to je to horší.

,,Ne. Jen jsem v posledních dnech moc nejedl a ani nepil. Je to kvůli tomu."

Řekl jsem jak nejdůvěryhodněji jsem uměl. Vypadalo to, že mi věří a že si úlevně oddechl. Byl jsem rád.

,,To je dobře. Jsi jediný, komu tady můžu věřit. Nesnesl bych, kdybys mi odešel."

Posadil jsem se na posteli a naklonil se k němu. Políbil jsem ho. Bude mi tak chybět.

                                 ***

-Kokiii♡