Deadly bet [Baxdyn]

Kapitola 5 - Můra

Štěpán ;

,,Jsi nic. Nikdy nic nedokážeš" ozývá se to celou mou myslí. Držím si hlavu a snažím se neposlouchat.

,,Nulo."
,,Buzerante."
,,Raději skap."
,,Nikdo tě nikdy nebůde mít rád."

Srdce mi buší. Ten hlas mi je povědomý. Ale tak se mi hnusí.

,,Myslíš, že jednou něco budeš?"
,,Ubožáku."

Utíkal jsem dopředu a myslel si že někam doběhnu.

Pronásledoval mě.
Jednou vlevo a jednou vpravo.

,,NE! VYPADNI! NECHCI TĚ SLYŠET!"

,,Zemři."
,,Jsi nepotřebná socka, Štěpáne."

,,NE! NE!"

Dopadl jsem na kolena. Neměl sílu pokračovat. Ať si mě to chytne. Je mi to jedno.

Brečel jsem.
Znova.
Studené slzy mi kapali na tričko.
Pustil jsem si uši.

,,Zvedni hlavu."

Poslechl jsem.

Zrcadlo. Přede mnou bylo zrcadlo. To jako fakt?

,,Co tam vidíš, Štěpáne?"

,,J-já, nic."

Se slzami v očích se mluvilo těžko. Polkl jsem nasucho.

,,Podívej se lépe."

Upřeně jsem se díval. Chytl jsem se za pusu a rozbrečel se víc.

,,Dívej se tam! A breč!"

Byla tam moje sestra.
Zahalená v kaluži krve.
Okolo ní nejací kluci.
Kopali ji.
Ničili.
Bodali.
Kvůli mně.

,,Proč mi ji uka-zuješ? Neu-bli-žuj jí!"

Nikdo neodpovídal.

,,Odpověz mi!"

Postavil jsem se.

,,Kurva kde jsi!"

Dal jsem ruce v pěst.
Všude kousky skla.
Tma.
Krev.
Křik.
Já a moje myšlenky.

Myšlenky na to, kdo sem.
Myšlenky na obavy.
Myšlenky na lži.

,,Vážně si myslíš že tě má někdo rád? Vzpamatuj se. Jsi nic. Takové smítko na tomhle světě. Nejsi důležitej pro nikoho. Buzerante. Nenamýšlej si. Jestli mi nevěříš, tak uvidíš sám. Pak ale nebreč a nevzlykej pod peřinou nebo ve škole. Teď breč. Teď a navždy. Přeju ti krásný další sen jako tenhle. Ještě jich budeš mít hodně. Štěpáne, buzno."

Pak jenom vítr.
Couval jsem.
Nepomohlo to.
Přede mnou byly moje slzy.
To zrcadlo.
Rozběhl jsem se ze všech sil k němu.
Zmizelo.
Stál jsem tam, sám.
Znova.
Pomalu jsem mizel i já.
Cukal jsem se. To nepomohlo.

,,Štěpo?"

Otěvřel jsem oči.

Byla krvavá. Celá. Moje sestra. Stála přede mnou a usmívala se. Teď se vážně usmívá?

,,E-Evo? Co ti j-e?"

Pomalu jsem se k ní přiblížil.
Ona zacouvala.

,,Nech mě."

Neměla oči. Teda, jenom bílka. Která ji svítila. Všude krev.

,,Ale, Evi. Já ti nic neudělám."

Stékaly mi slzy.
Víc a víc.

,,Už jsi toho udělal dost."

Podívala se mi na ruku.
Já taky.

Nůž. Leskl se krví.
Její krví.
Odhodil jsem ho a ječel.

Přišla pomalu k mojí posteli.
Sekera.
V její pravé ruce. Chtěl jsem couvat ale nemohl jsem.

Tma.

***

Paprsky slunce mi pronikaly do očí.

Zvedl jsem se a podíval se na ruku.

Uf. Žádná krev.

Následovala klasická ranní rutinka.
Umytí zubů,
Vysprchování,
Převlečení,
A moje omeletka.

Když sem odcházel, všimnul jsem si na ledničce dvou vzkazů.

Štěpáne,
Až se probudíš tak tu nebudeme kvůli práci a bohužel přijdeme až v noci a pak jdeme znova ráno pryč. Papa a příjemnou školu ♡
- Máma a Táta

Teď druhej.

Štěpi poslouchej, odešla jsem už do školy kvůli přednáškám, které se konají ráno. Jenom aby ses nebál ♡
- Eva

Ani jsem nezistil, že tu není, dokud jsem toto nenašel. No nic.

Znova jdu.
Šel jsem rychle.
Před školou jsem zpomalil.
Znovu jsem tady.

                               ***

-sayz <3