Liptoňáci Season 2

⚛️Kapitola 3⚛️

Genjiin ÚP:
Netrvalo dlouho a Midnight proletěla dveřemy s úšklebkem na tváři a konstatováním:
"Jsem idiot."
"Co se stalo?" zvedla jsem hlavu od stolu.
"Ale, přiběhla jsem tam o čtvrt hodiny pozdějc a pak se ukázalo, že se mi to neuložilo," ušklíbla se.
"No dobře ty," pochválil ironicky Ezio a odněkud si vyzáhl jablko.
Já chci taky!
"Že jo," zvedla palec Midnight a sedla si k nám, "takža tam musím zítra znova."
"No, tak to pro tebe máme takovou úžasnou zprávu, která ti zvedne náladu!" ušklíbl se Ezio a my všichni věděli, co myslí.
Vytáhl mobil a ukázal zprávu Midnight, ta se na nás všechny nejdří vodezřívavě podívala a potom jí to došlo ještě předtím, než vůbec začala číst. Bylo fakt vtipný, jak se jí otevřela pusa a vykulila ne nás oči, dokonce zpoza pásky začaly vyčuhovat fialové praskliny kolem jejího levého oka. Rychle se podívala na mobil pal zase na nás a nakonec vytáhla svůj a zkontrolovala si něco, naprosto zbledla.
"Well shit," pronesla, když se dostala do své originální barvy.
"Co je?" šklebila jsem se od ucha k uchu.
"Ale vlastně," najednou vypadala, že nějak uvažuje a nakonec se křenila jak blázen, "vlastně by se toho dalo využít..."
No a od té chvíle byl náš čas pro strachování se, co tahle osoba vymyslela.

Dalšího rána však musely pochybnosti stranou, protože byl čas pro nás na dekoraci a tvorbu pokojů, rozhodli jsme se, že budeme pracovat vždycky všichni na jednom, tak to bude větší sranda. Jako vždycky, z většiny věcí se staly závody, takže Ezio s Ayatem závodili, kdo sem první donese barvu na náš (můj a Hakiřin) pokoj. Samozřejme vyhrál Ayato, protože je upír a má super rychlost...
Ezio se ale taky nenechal zahanbit, neprohrál o víc, než půl minuty. Se dost zrychlil za ten rok...
Posmutněla jsem, ještě je toho tolik, než budeme zase ta stará známá parta. Dost jsme toho ztratili během těch 365 dní...
"Midnight? Máš ty věci?" zavolala jsem, když se ve dveřích objevila Mid.
"Jo, všechno zařízeno, jak to tady vypadá?" zeptala se a vytáhla takové ty roličky, kterými se natírá barva. Dala každému jednu a pak se otočila ke mně, "tak jak to bude?"
"Hmm, udělala bych teď všechno červenou a pak nějaké pruhy šedou," přemýšelela jsem.
"Dobrý nápad," ušklíbla se a otevřela červenou barvu.
Nyní jsme stáli uprostřed prázdného pokoje s prkny na podlaze, měl čtvercový tvar a všechny stěny nezajímavou bílou barvu.
"Jde se na to," zašklebila se naše velitelka širokým úšklebkem a namočila váleček do barvy, "kdo začne poslední tak myje přebytkové nádobí!"
Potvora! Postavila se mimo soutěž!
Zatímco jsme zběsile vyrazili ke kýbli s červenou, ta jednooká osoba si stoupla ke stěně a začala ji natírat, měli jsme na sobě zašpinitelné oblečení, z jednoho prostého důvodu:
PÁSK!
Ozvala se strašlivá rána a balónek na vodní bitvy se rozpleskl o můj zátylek, otočila jsem se s vražedným výrazem a za mnou stojí všichni ostatní s balónkama v ruce a Yui jásající: "Zásah! Zásah! Přesnej zásah!"
No a co jste očekávali? Že budeme normálně barvit, blbost! Neznáte snad Liptoňáky? Válka balónků byla masivní a pokračovala i s šedou, takže náš červený pokoj s šedými šmouhami a cákanci nakonec vypadal jak umělecké dílo! Musím uznat, že se nám docela poved. Na sklonku večera jsme sedící u večeře rozebírali, jakou barvou uděláme Yuin a Ayatův pokoj, který je další na řadě. Yui nakonec rozhodla černobílou.
Takže dalšího rána jsme uspořádali další souboj v bílé (protože proč ne...) a potom zvedla Midnight bariéry na místech, kde to mělo zůstat bílé a pokračovali jsme s černou. Musí se uznat, že ty její schopnosti jsou občas k užitku.
Ve výsledku jsme měli dvě černé, jednu bílou a jednu kostkovanou černobílou stěnu.
Poslední byl Eziův a Vivianin pokoj, a protože Eziovi se nad tím nechtělo moc přemýšlet a Vivian byla barva v celku jedno, takže se konal další zápas v červené, musím se pochválit, protože jsem vůbec neztratila páru a stříleli jsem stejným genjiálním způsobem jako před rokem (já vím, to bylo trochu egoistický...).
Ve výsledku jsme toho po třech dnech intenzivního házení a pečlivého soutěžení toho měli až po krk, ale museli jsme si své pokojíky ještě zařídit. Všichni jsme si vymysleli něco pro zvířata (Eziovi jsme museli pro Ťufíka probourávat stěnu do další místnosti) a pak už se jelo jinak, u nás byly dva pracovní stoly - můj s hrací soupravou, samozdřejmě, daly jsme si sem baseballový koš (trofej...😅) a nějaké poličky na postavičky z Naruta, protože má zbírka je kolosální! Na šedou (mojí) a černou (Hakinu) skříň jsme šouply televizor a před něj postel, povlečení s LGBT vlajkou, jak jinak, že... na stěnu jsme si pověsily ještě nějaké další LGBT vlajky a naše obrázky, některé ještě z doby, kdy jsme bydleli v Liptanu, nad těmi jsem se pozastavila, jak jsem je vyndavala z našeho kufru na suvenýry, nemohla jsem na ně neustále nehledět, seděla jsem tam, jedna mě zvlášť zaujala, byla pořízená dne, kdy ostatní poznali Hakiro, měla ruku v sádře a smála se, já jí na té fotce dávala pusu na čelo a ostatní, i s upíry stáli za námi a dělali ksychtíky. Tenkrát to bylo fajn, žádný rok mezi námi, žádná podivně se chovající Midnight, ani žádný odhalený Liptan, všechno bylo jak mělo být, ale teď? Co nás vlastně čeká?
"Genji?" z mých myšlenek mě vytrhla Hakina ruka na rameni, položila jsem přes ni tu svou a opatrně promnula Hakiřinu jemnou řučku.
"Všechno je tak... jiné," dostala jsem ze sebe nakonec, Haki si sedla vedle mě a podívala se na obrázek v mojí ruce.
"To si jen namlouváš, minulý rok byl jiný a zvláštní, ale to už je pryč. Zase jste všichni pohromadě a tvořivé ten nejlepší tým na světě, se všemi Liptoňáky pohromadě to pro síly těch padouchů pokoušejících se získat Zemimoc dobře nevypadá, jejich dny jsou u konce. Já vám totiž věřím, tobě věřím, Genji," usmála se a dala mi pusu na čelo, pak k nám přiběhla i moje kouzelná vlčice.
"Má pravdu, víš," řekla, když se mi čumákem otírala o tvář.
"No jo, prostě se nějak nemůžu zbavit dojmu nejistoty, něco visí ve vzduchu a nikdo to nechce říct," Skotska jsem svůj spodní ret, podrbala vlčici pod bradou a opřela se o svou přítelkyni.
"Všechno se vyjasní, jen se neboj," neváhala Hakiro a objala mě kolem ramen, sundavaje mi čepici a hladíce mě po vlasech - je to příjemný.
"No jo," usmála jsem se, cítíce se trochu lehčeji, po chvíli jsem si stoupla a pověsila obraz na jeho právoplatné místo.
Poslední jsem pověsila obrázek vlka, který jsem získala od stařešiny jednoho kmene z džungle za poražení ohromného vlka, který je sužoval - ukázalo se, že to byl vrk, asi jsme na jednoho tenkrát zapomněli - říkala, že to je talisman pro štěstí a nazvala mě "bojovníkem vnitřních sil". Haki ještě něco napadlo, vytáhla z kapsy svůj malý sprej a na jednu skvrnu pomocí něj napsala červeným písmem číslo: 2207, s takovou tou nulou přeškrtloi uprostřed, tak byl náš příbytek dokončen.

Yuin ÚP.:
Vždycky mě strašně bavilo zabydlování se, hned ráno jsme připravila pořádný Lili koutek a zatímco Ayato ještě spal, stihla jsem zajistit pohovku s malým stolkem a nad ní umístila velký obrázek nás dvou před naším domem na pláži na Zélandu, žili jsme tam kouzelné chvíle, musí se uznat. Když se Ayato probudil, ironicky mě zpeskoval za nečekání, ale rychle si došel udělat čaj a dostala jsem i ranní pusu na čelo, Jasss!
Po delší debatě došlo k umístění skříně, pracovních stolů s židlemi, telky a trochu jsme přesunuli postel, stěny jsem ozvlástnila fotkami a suvenýry. Pak došlo ný vybalování oblečení, můj upíří přítel s tím byl rychle hotový, ale mě zavalil rychlé přítok melancholie, když jsem vytáhla zašmudlaný, kdysi dávno bílý, kroptop top s fialovým diamantem na hrudi.
"Ty ho ještě máš?" zeptal se mě můj upírek, ale ne opovržlivě, spíš starostlivě.
"Mhm, nevyhodila bych ho ani za nic, byl to jeden z prvních kusů oblečení, který jsem si koupila za svoje peníze a zažila jsem v něm toho tolik," usmála jsem se a opřela o svého přítele, Lili se zdálo dost nudila na svém pelechu a tak se přišla pomazlit.
"Sentimantalisto," ušklíbl se Ayato a dal mi pusu do vlasů.
Uběhlo dlouhá doba, než jsme se hnuli, ale stalo se chca nechca, začaly mě z té stejné pozice bolet nohy a tak jsem musela vstát a uklidit to tričko.

Eziův ÚP:
Jsem dost ranní osoba, ale jsem taky línej. Takže místo vybalování a zařizování jsem trávil čas mazlením se s Vivi a hraním hry na mobilu, Vivian se však eventuálně probudila a s úsměvem mi vytkla mou přirozenou lenivost. Zařizovat jsme toho tolik nemuseli, kromě Ťufíkova koutku, ten zabral dost času, ke spokojenosti nám stačila postel, krabice na preclíky a krabice na lízátka, tekla před postel a skříně, jedna na oblečení a takové věci (na to mám Vivi) a jedna na hry (na to má Vivi mě). Dal jsem si tolik času ukládáním svých drahoučkých unikátů, většina na PS4, jenž taktéž patřilo k našemu soukromému vlastnictví. Jenže i to muselo časem opadnout a tak jsem se jal vybalovat suvenýry z našeho pobytu v Alpách a z předchozího roku. Po věštění páru rozbitých lyží a jedněch zkroucených hůlek nejpodivnějšími směry (Vivi nebyla vždycky nejlepší lyžař😅) jsem narazil na něco, po čem se mi zatajil dech, pod tím vším ležel kus modré látky, na okrajích byla buďto ohořelá, nebo poleptaná kyselinou, jedovatou kyselinou, jed pomalu ještě stále rozpouštěl barvu. Opatrně jsem promnul látku v ruce a slza se drala z mého oka, jediná slza.
Byl jsem tak ztracený v myšlenkách, že jsem si nevšiml, jak po mně Vivian něco chce, něco potřebuje a z hlubokého zamyšlení mě probralo, až když se najednou objevila předemnou, všimla si předmětu v mé ruce a objala mě.
"Tenkrát..." bylo jediné co jsem řekl a zabořil jsem svůj obličej do jejích hebkých vlasů.
"Nechal sis ho? Proč?" divila se, ale jen opatrně a potichu.
"Protože pro mě hodně znamenal a pořád znamená," řekl jsem a pevně umístil svou pravou ruku (ve které jsem nedržel látku) kolem Vivian.
"Taky je to jediné co zbylo..." nedořekl jsem, ale nemusel jsem, protože Vivi věděla, zmáčkla mě pak ještě pevněji a takhle jsme zůstali bůh ví jak dlouho, pamatuji si, že když jsme se odtrhli a chtěli pokračovat s vybalováním, začala blikat světla, signalujíce, že na zemi už se setmělo, ale byla zima, takže jsme si jen rozsvítili lampy a pokračovali.

Yuin ÚP:
Toho dne byla večeře tichá, ale panovalo takové to nervózní ticho, všichni jsme měli jednu otázku, ale každý se jí bál říct, až nakonec Genji prolomila ticho.
"Midnight, proč jsme se museli na ten rok rozdělit?" zeptala se.
"Vždyť jsem vám to řekla..." zvedla tázaná osoba překvapeně hlavu od jídla a podívala se na nás.
"Řekla si, že je to strategické a že musíme zesílit," pronesla jsem, "ale to bysme přeci zvládli i spolu."
"Hah," Midnight se zasmála, ale ten zásměv se nedostal až k jejím očím, ty zůstaly vážné a prudké, "to rozhodnutí bylo trochu sobecké, ne hodně sobecké a musím to uznat. Prostě to tak bylo, ale taky to bylo v době, kdy jsem získala svou RoyalPower a měla jsem z ní strach, děly se divné věci, jako že jsem jí začala používat aniž bych o tom věděla a má moc se vymykala kontrole. Rozhodla jsem se nás všechny rozdělit, aby měl každý z nás možnost zesílit sám o sobě a nemusel se neustále spoléhat na pomoc ostatních."
To nikdo z nás nepochopil, to se musí uznat.
"Nechápu," řekla nakonec Vivian a zkoumavě si prohlížela Midnight, která hleděla do svého talíře a neříkala nic.
"Mid?" opatrně se zeptala Hakiro po chvíli, když se nic nedělo.
"Rozhodla jsem se nás rozdělit na základě bezpečnosti vás všech, protože kdybych to neudělala, tak by hrozilo, že moje schopnosti někoho zraní a to bych nedokázala dostat přes srdce," dokončila.
Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nehnul a spát jsem šla s pocitem, který jsem nedokázala vysvětlit. Bylo mi nějak těžko, nevejděla jsem, jestli mám být naštvaná, nebo jestli mám být ráda, že znám pravdu, nebo jestli se mám bát a stále nevím, co se bude dít dál! Dnešek byl... matoucí, ano to je to slovo! Matoucí...