Já James Potter

Kapitola 9.

Šli jsme dál po cestičce směrem ke hradu, který už odsud byl natolik vysoký, že jste nebyli schopní ho vidět celý. Já byl strašně natěšený, až dáme Harryho Minervě a budeme moct jít na hřiště. Co na to koště asi Lily řekne? A co ta zlatonka?!

Z myšlenek mě vytrhla až Lily.
"Jamesi!" vyhrkla. "Jamesi, jsme už před bránou!"
"Jo?" zeptal jsem se zmateně.
"Ano Jamesi." smála se mi. "Víš, chtěla jsem ti říct..."

Větu přerušily vrata, která se otevřela. Tenhle pocit mi chyběl. Když vidím tyto vrata, která mají asi 10 metrů, když se otevírají sami... Nemyslíte si, že to je vážně zajímavé kouzlo?

"Tohle mi chybělo," povzdechl jsem si a upřeně jsem se díval na otevírající se vrata. "Ta všude přítomná kouzla a magie.."

Lili mi musela dát za pravdu, protože jí vysela brada až někam po prsa.

Vrata se celá otevřela a z nich vyšla jak Slunce nad obzorem Minerva McGonagallová. Měla vlasy sepnuté co nejvíce dozadu, aby se jí vypnuly vrásky. Hábit měla zašpiněný, nejspíš dělala ve svém kabinetu, nebo spíše bytě, úklid před sezónou. Ruce podél těla, stejně jako tehdy, když jsem ji viděl prvně na rozřazení.

"Zdravím Lili, Jamesi," pokynula na mě hlavou k pozdravu. "Ahoj Harry, já jsem babi Minerva."

Měla na tváři pohled klasické babičky. Ten pohled, kdy už jen čekáte, že vám nabídne buchtu, čaj, nebo limonádu a lízátko. Pohled mírumiluvností a harmonie. Aneb to co v normálních hodinách neuvidíte.

"Baba!" křikl šťastně Harry.

Minervě se zablýskly oči.

"Lili," durdila se Minerva. "Proč jste mi neřekli, že už mluví?!"
"No víte, Minervo," začala mluvit Lili. "Stalo se tento týden. Do teď jsme se neviděli."
"Měli jste mi zavolat!" hádala se dál. "Taky už mám ty mobily."
"Minervo..." chtěl jsem ji opravit.
"Ne Jamesi," zarazila mě. "Beru Harryho a vy běžte na hřiště, čeká vás famfrpál. A mimochodem, je tam i velký černý pes, zkuste ho vyhnat. Nechceme aby nám zaneřádil hřiště."

Minerva si vzala Harryho a už si to štrádovali do kabinetu. My s Lili se vydali směrem k hřišti.

"Vážně je Sirius tady?" zeptala se Lili.
"Taky to nechápu." smál jsem se. "A hlavně nechápu proč jako zvěromág." "Asi ho bolely nohy." řekla Lili se smíchem.

Došli jsme ke hřišti a tam seděl jak uhlí černý vlkodav a vedle něj koště s dřevěnou krabicí. Když jsme byli už jen pár desítek metrů od něj, otočil se, rozběhl se a skočil na nás. Zřejmě má hravou. Povalil mě na zem a z ničeho nic nade mnou stál Sirius.

"Jamesi," řekl mi s úsměvem od ucha k uchu. "Už to není co to bývalo. Dřív bys to ustál."
"Hehehehaha Siriusi, fakt jseš moc vtipnej." dělal jsem naštvanýho.
"Děťátka moje," řekla Lili. "Nehádejte se a jdeme na košťata."

Své si mezitím už zvětšila do normální podoby a už nasedala. Na to jsem se otočil k Siriusovi.

"Siri," sykl jsem. " Lili si myslí, že to je stará Kometa, ale je to Nimbus 1000."
"Děláš si prdel?!" zařval Sirius.
Lili se lekla Siriusovýho výkřiku a odrazila se až moc prudce. Vyletěla přímo nahorů a nekontrolovatelně zrychlovala. Rychle jsem nasedl na své koště a letěl přímo za ní. Díky preciznímu odrazu jsem měl větší akceleraci než její koště, takže jsem ji dohnal. Vzal jsem rukojeť jejího koštěte a díky tomu jsem dokázal přibrzdit její koště. Poté už Lili chytila grip a zabrzdila sama.

"Jamesi, co to do #@€: je?!!" řvala Lili až do Prasinek.
"No..." musel jsem přiznat barvu. "Tohle není Kometa."
"A co to je?!" chtěla znát pravdu.