Já James Potter

Kapitola 3.

Vydal jsem se tmavou chodbičkou, která vedla ven. Už jsem viděl dokonce i měsíc, ale věděl jsem, že tato cesta znamená téměř jistou smrt. Existuje jen jedna správná cesta, u které se dá vypnout vrba. Jen málo lidí znalo přístupovou cestu. Musel se pohladit jeden určitý suk. Suk, který vystupoval přinejmeším o 7 milimetrů. Tuhle cestu znal pouze ředitel Bradavic, Poberti a Ministr kouzel. Nikdo jiný neměl šanci o tomto přístupu vědět.

Vylezl jsem ven a uviděl jsem tu krásu. Už jsem zapomněl jak krásné to je.

Celý hrad byl podsvícení. Každá věž jako kdyby dýchala. Každé okno jako by se na vás dívalo. I slepý by vám řekl že je to úžasně krásné.

Voda kopírovala obrys celých Bradavic a jako kdyby skrýval nějaké tajemství. V Hagridově boudě se také svítilo a i přes to, že byl červen se mu kouřilo z komína (Hagrid asi dělal svoje Goliášovi hrudky).

Cesta hradu se krásně klikatila a na krajích byla osvětlena loučemi. Nádvoří hradu bylo krásné. Mohutné pylíře se zakulacenými strany byli po obou stranách po 16 kusech. Nádvoří byla vydlážděná kamennými dlažkami a před ním byli obrovské dveře. Dveře byli minimálně dvanáct metrů vysoké a celé ze dřeva a konstrukcí ze železa.

Sotva jsem k nim přišel, tak se mi otevřeli přede mnou. Za nimi se skrývala obrovská hala. Na pravo byl jídelní sál, který v tuto dobu už byl zavřený (jakej já jsem dostal hlad při pomyšlení na zdejší jídlo!). Na levo ode mě byla ta největší učebna jaká zde byla. Učebna na obranu proti černé magii, ovšem i ta už teď byla zavřená. Na schodech nahoru do hradu seděla Lily. Nevypadala ani tak smutně, jako spíš ustaraně.

"Lil," přišel jsem k ní. "Děje se něco?"
"Ne." odbila mě ironicky. "Jen Brumbál na tebe půl hodiny čeká."

Co vám budu lhát, nebyli to žádná pěkná slova co mi vypadli z pusy. Letmo jsem políbil Lily na spánek a rychle utíkal do Brumbálovi pracovny. Neměl jsem moc čas se rozhlížet, tak jsem rovnou běžel mě moc dobře známou cestou. Ne jednou jsem tuto cestu absolvoval kvůli nějakému z našich žertíků. Přišel jsem až k chrliči a řekl mu již celý rok nezměněné heslo: "Mátové pralinky"

Chrlič se odvalil na stranu a za ním se začali tvořit točité schody. Až se pevně umístil poslední schod, vkročil jsem na ně a šel směrem nahoru do Brumbálovi pracovny. Přišel jsem ke dveřím a chtěl jsem poklepat, jenže ještě předtím než jsem stihl plně zvednout ruku se mi dveře před nosem otevřeli.

Po chvíli mžourání kvůli většímu světlu kterému se moje oči nedokázali hned přizpůsobit jsem uviděl všechny ty věci. Místnost tvořená do kruhu (byla to totiž věž, to asi dává smysl, že autore?)  byla obklopena všemi různými knihovnami s různými knihy.  V zadní části místnosti byl umístěn obrovský stůl s haldou pergamenů a skvrny od odkapaného vosku. Za stolem vzadu byli staré dobré tváře - bývalí ředitelé Bradavic - a vedle nich moudrý klobouk. Za stolem neseděl nikdo jiný než Albus Brumbál.

"Už jsem vás očekával Jamesi." řekl mi klidným hlasem.
"Omlouvám se, pane profesore." začal jsem rychle bez přemýšlení. "Zastavil mě ještě Sirius... chci říct teda profesor Black a pak to ostatní už byla moje chyba. Omlouvám se."
"V pořádku." navázal na mě okamžitě Brumbál. "Vy mladí si máte užívat života. Počítal jsem s tím, že se zpozdíte. Vůbec se neomlouvejte. Posaďte se"

Posadil jsem se naproti němu a čekal na to, až spustí.

"Jamesi," začal. "Troufnu si říci, že se známe."

Podíval se na mě skrz jeho půlměsícové brýle a v oku se mu zajiskřilo. Viděl jsem na něm, jak je rád, že znovu může sedět naproti mě. A tentokrát ne proto, aby mě káral.

"To s vámi můžu pouze souhlasit, pane řediteli." odpověděl jsem Brumbálovi.

"Víte Jamesi," podíval se na mě. "Buďme k sobě upřímní. Oba víme že vy tu práci potřebujete."

Více méně o tom věděl každý. O tom, že mě ministerstvo vyhodilo věděli kouzelníci z celého světa díky novinám. Bylo to všude, nepřekvapuje mě, že o tom ví Brumbál.

"Ovšem, není to pouze jednostranný chtíč po naší spolupráci, Jamesi." pousmál se.

"Pane řediteli?" nechápal jsem ho.

"Všichni vědí, že nikdo lepší není. Jistě víte, že Lily si vzala místo obrany proti černé magii. Tuším asi správně, že vy jste ji chtěl taky, že?"

Pokýval jsem hlavou.

"No, tak to nám vůbec nevadí. Vůbec tohle místo tu pro vás nebylo."

Vůbec jsem nepochopil jak to myslí.

"Co to pro mě znamená, pane?" zeptal jsem se ho.

"Jamesi, pro vás to znamená, že jsem s vámi počítal na úplně jiném místě."

Chvíli byl potichu, mírně už se to ve mě dusilo.

"Jamesi, co by jste řekl na to, že by jste byl trenér famfrpálového mužstva Bradavic?"

Haii. Těší mě, že jsem se dokopal k tomu tohle napsat a potěšit tím byť jen jednoho člověka. Neskutečně mě to začalo bavit, jen i o blbých prázdninách nemám dostatek času.

Doufám, že vás stále baví číst můj trashtalk a že jste tohle neposlali na Úlovky Wattpadu (radši se tam nedívám, abych nezjistil že tam jsem se svým příběhem i já😄😄).

Tak jako vždy i teď bych prosil o nějaký ten komentík s připomínkami nebo kritikou a to ať konstruktivní, či čistý hate, potěší oboje😄.

See ya!
                *Dean*