Stáli asi tři metry od sebe. Bylo mu jí líto. Asi ji vyděsil. Ale potřeboval s ní nutně mluvit.
Byl už tak blízko. Moc blízko na její vkus. Dala před sebe ruku. Zastavil se. Myslela, že bude brečet. Věděla to.
Věděla, ze je chytrá a vybírá si rušná místa. Nikdo neudělá nějakou pitomost v centru města. Teď by ale byla nejradši, kdyby ji mohl prostě vzít a odtáhnout.
,,Bucky, prosím. Nemusíš se bát. Nic u sebe nemám," řekl Steve. Tak počkat... Steve?
,,Potřebuji s tebou mluvit. Ale pojď někam, kde nás neuslyší tolik lidí."
Musela. Stála už natlačená zády ba zadní straně regálu. A taky se Stevem jít chtěla. Natáhl před sebe levou ruku. Ona se ho pravou chytila.
Koupil nějaké pečivo a šli si sednout do vyššího patra, kde je vždycky míň lidí.
,,Vrátil ses pro mě. Díky, Steve."
Steve se zarazil. Ona si...
,,Ty si to pamatuješ?"
,,Díky."
Obrovské slzy se kutálely snad z těch nejkrásnějších očí, jaké kdy Steve viděl.
,,Chyběls mi. Asi. Celou tu dobu."
,,Ty mně taky."
Vypadalo to, že ho nikdy nepustí. Měla ohromný stisk i v nekovové ruce. Asi tak se jako žena dostala do armády. Steve se ji pokusil druhou rukou obejmout. A tak tam seděli, ona mu brečela do trička, a on ji objímal.
,,Půjdeme ke mně, co ty na to? "
,,A můžeš říct ještě jednou to jméno?"
Usmál se. Vypadal šťastně.
,,Jmenuješ se Jamie Buchanan Barnesová. "
Fajn, takže jsem moc nedočkavá, budou kapitoly i v neděli. Přežijte týden školy!
Vaše Annie 💙
