Došli ke Stevovi domů, a Steve se jí mezitím snažil říct úplně všechno, co se stalo.
,,Moc se omlouvám, " řekla potichu.
,,A za co, prosímtě?"
,,Za ten Washington, " vzlykla.
,,Bucky, to jsi nebyla ty, nikdy ti to nebudu vyčítat."
,,Málem jsem tě zabila. Já... Já nevím, jestli s tím jde vůbec žít."
Naobědvali se a Steve vymýšlel, co dál. Bucky si našla nějakou knížku a četla si na gauči v obýváku.
,,Mám plán," prohlásil nakonec.
,,Hm? "
,,Zůstaneš tady, už napořád. A zítra dojdeme do muzea, aby sis na něco dalšího vzpomněla. Zavolám Natashe, aby mě omluvila, pokud by mě někdo sháněl."
,,Kdo je Natasha?"
,,To je ta zrzka, potkaly jste se na tom mostě."
Spokojeně přikývla.
,,Děkuju. "
A po chvíli dodala: ,,Voní to tu jako u tvojí maminky. "
Bucky usnula na gauči. Vypadala roztomile. Ale dostat ji do postele byl úkol hodný supervojáka. Dobře stavěné svalovité tělo bylo samo o sobě dost těžké, a ještě k tomu mělo minimálně třikrát tak těžkou kovovou ruku.
Steve se rozhodl, že bude spát na gauči a nechá Bucky, aby se vyspala po dlouhé době zase nějak normálně.
Chvíli váhal. Pak se k ní sklonil, naposledy jí urovnal peřinu a potom jí dal pusu na čelo.
,,Dobrou noc, Jamie."
Tak jo, jak to po sobě čtu, některé ty části jsou trochu slabší, ale dostala jsem recenzi od majduskapopuska (ježišmarja, to je sladkýýý).
Vydržte to se mnou!
Ann ❤️
