Děti z pasťáku |CZ|

Minulosti neutečeš

Pohled Am
Ráno sem se vzbudila jako první a tak sem šla běhat. Je kolem sedmé ráno a já bežím parkem. Když běžím odlehlejší částí parku zahlédnu někoho koho sem už v životě nechtěla vydět natož potkat. Běžím dál jakoby nic, ale všiml si mě. Tak a jsem v prdeli pomyslela sem si. „Ale koho to tu nevidím naší malou feťačku Amy, no tak pojď k nám něco mi dlužíš nebo si snad zapoměla?" Řekl a začal se s ostatníma smát. Asi sem vám neřekla že sem od dvánacti brala drogy a byla v mafii kvůli otci. Ve třinácti jsem zdráhal z domu, no co každý má svou minulost. „jsou to tři roky Mendesi kolikrát ti mám říkat že ty sračky už neberu?" Křikla sem na spátek. „Jo, ale to nemění nic na tom že si mě nechala v pasťáku samotnýho s těma hovadama a vklidu si zdrhla se svejma kamarádíčkama" zařval na mě na oplátku a vrazil mi facku. „To si neměl dělat chlapečku, nebo si nepamatuješ kdo ti ve čtrnácti nakopal prdel?" Řekla sem posměšně a vrazila mu pěstí a kopla ho kolenem do rozkroku. Ty srabi z jeho patry jenom čuměli s otevřenou hubou div jim nevypadli oči z důlků. Mendes využil chvilky mojí nepozornosti a bodnul mi nůž do břicha. S boletí sem se skácela k zemi a on do mě ještě kopnul. „Tak a sme si kvit za tu postřelenou nohu, pamatuj si to co ti teď řeknu... minulosti neutečeš" otočil se a odešel pryč. Po hodině sem se doplazila domu kde sem se zhroutila k zemi a začala kašlat krev. No jo pletky s mafií se nevyplácí z toho se už nikdy nevyhrabu, ale hlavně do toho nesmím zatáhnout ostatní. Z myšlenek mě vytrhly vzdálené hlasy potom sem se ponořila do tmy.