Hraničářův učeň: Nová doba, nová generace

3 - Dárek

,,Opravdu chceš jet na Sněm? Sandra by byla nadšená kdyby jsi s ní zůstala."
,,Mami ptáš se mě už asi podesáté. Ano chci tam jet, vždyť jsem je loni neviděla."
,,No jo máš pravdu, já jen, ke spoustě z nich jezdíme na návštěvu, tedy alespoň do jejich léna."
,,Nerad vás ruším, ale Liv mám pro tebe dárek."
Z pod kapuce to nebylo tolik vidět, ale vsadím se s vámi, že na mě táta spiklenecky mrkl. A tímto byla debata u konce.
,,A kam jdeme." Já totiž nikdy nejdu někam aniž bych se zeptala, občas mám pocit, že tím ostatní vytáčím.
,,Pojď a uvidíš."
Tohle je tátova typická odpověď a já se s ní smířím, protože nemá cenu zjišťovat víc. Táta je totiž paličatý a máma často říká, že jsem po něm. Šli jsme do přístřešku a nasedli na Abelarda. Samozřejmě heslo jsem nepotřebovala, vždyť na něm jezdím od plenek. Vyjeli jsme. Nejdříve pouze lehkým klusem, ale hned potom, ho táta nechal přejít do trysku. Jízdu na koni miluju. Vítr vám čechrá vlasy a naráží do obličeje. Cítím se volná, jako bych mohla létat.

,,Tak jsme tady."
Až teď jsem si uvědomila, že jsem celou cestu měla zavřené oči. Když jsem je otevřela a zjistila, kam mě táta odvezl, rychle jsem seskočila z Abelarda a rozeběhla se vstříc otevřené náruči Starého Boba.
,,Strýčku Bobe." Ječela jsem a odmítla ho pustit.
,,Teda Livin," prohlížel si mě ,,ty jsi mi vyrostla a ani jsi mi to nenapsala."
Chvíli jsme si všichni povídali a pak jsem si z ničeho nic vzpoměla na mého nejoblíbenějšího koně teda klisničku. Narodila se před dvěma lety a hned jakmile jí přivezli k Bobovi jsem si ji oblíbila.
,,Kde je Pretoria."
Bob se zasmál. ,,Vídím, že si na ni vzpomínáš." 
Halt si odfrkl ,,Aby ne. Když jsme tu byli posledně, odmítla odejít, dokud neslíbíme, že si jí může nechat."
Bob na chvíli odešel a za pár vteřin byl zpátky spolu, teď už ne tak malou, klisničkou. Pretoria byla černá s bílou skvrnkou na čumáčku, ta skvrnka vypadal trochu jako srdíčko. Ale nejzajímavější byla její hříva. Celá černá, ovšem ve spodní části měla zlatavou barvu, skoro stejnou jako měla Livin vlasy.
,,Je snad ještě krásnější než si jí pamatuju." Rozplývala jsem se nad ní a zabořila obličej do její hřívy.
,,No už je plně vycvičená, takže si myslím, že se může stát tvým vlastním koněm."
,,Vážně??!!" Byla jsem nadšená, co nadšená, kdybych mohla vyskočila bych radostí až do nebe.
,,Víš, říkal jsem si, že na Abelardovi tě nemůžu vozit do nekonečna a čím dřív si zvykneš na vlastního koně tím líp."
,,A jaké je heslo."
,,Hahaha. Opravdová dcera hraničáře. No je to škoda, ale jestli mě paměť neplete tak to je, neposadíme se."
Naklonila jsem se k jejímu oušku a zašeptala ,,Neposadíme se." Pretoria pohodila hřívou a odhalila tak svojí světlejší část. Jelikož jsem malá, tak mě na ní táta musel vysadit, ale prý to nevadí, protože mě samotnou stejně nikam nepustí. Ale ať je to jak chce, časem se to naučím.

Slunce už vystoupalo vysoko na oblohu a já s tátou v sedle svého vlastního koně jsme ujížděli lesem na Redmont. Dojeli jsme na nádvoří, stráže na mě mávali a usmívali se. Koně jsme zavedli do stájí a já se rozeběhla dovnitř. Pokud vím, tak šel táta za mámou do pracovny, ale já si to zamířila rovnou do kuchyně za mistrem Chubbem. Zrovna když jsem vybíhala schody, které vedly do patra s kuchyní, jsem se srazila s nějakým klukem. Byl sice drobný, ale to na tvrdosti nárazu nic nezměnilo. Rychle jsem se zvedala a přitom se omlouvala. Vypadalo to, že je v pořádku. Otřepal se a taky se omluvil. Chvíli na mě koukal jako na boží zjevení, jenže já na nějaké seznamování neměla čas a během chvilky jsem byla pryč.

Už půl hodiny jsem pomáhala strýčku Chubbovi s vařením a přitom si povídali.
,,Strýčku?" začala jsem nesměle
,,Ano?"
,,Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi nemohl udělat na cestu Jablečné závitky." Nevinně jsem se na něho usmála a zamrkala řasama. Strýček se na mě usmál a tak jsme se dali do práce a za hodinu se už kuchyní rozprostírala nádherná jablečná vůně se skořicí. Právě když jsme dodělali poslední várku se otevřely dveře a v nich stál táta. No rozloučili jsme se, já si vzala pár kousků závitků a vyrazili jsme všichni tři domů. Nemohla jsem usnout jak jsem se těšila.