Hraničářův učeň: Nová doba, nová generace

4 - Hraničářský Sněm

Ráno pronikly do mého okna paprsky vycházejícího slunce a začaly mě šimrat po tváři. Rychle jsem vyskočila z postele, když jsem si uvědomila, co je za den. Bleskurychle jsem se převlékla a běžela dolů. V kuchyni nikdo nebyl, a tak jsem se potichu vplížila do ložnice. Zkontrolovala naše jestli spí. Když se ukázalo, že ano, rozeběhla jsem se a skočila přímo mezi ně. Ten zmatek, co potom následoval byl snad nepopsatelný. Táta spadl z postele, po marném pokusu vytáhnout saxonský nůž z podpolštáře, ovšem rukou kterou jsem mu omylem zalehla. Zato máma ta naopak vskočila do sedu, jako když jí střelíte a nemohla se zorientovat, kde je.
,,Ccc a to si říkáte hraničář a diplomatka." smála jsem se jim ,,Tati musíme vyrazit, jinak tam budou všichni dřív než mi." křičela jsem a třásla s ním i když pořád ležel na zemi. No jo táta nám zlenivěl.

I po drsném ránu jsme konečně na cestě. Pojedeme asi jenom tak deset hodin, protože letos se Sněm pořádá v sousedním lénu, ve Whitby.

Už se vážně nemůžu dočkat. Na Sněmu se schází všichni hraničáři se svými učni. Učňové dělají zkoušky a plní úkoly. Já jsem sice ještě malá, ale letos už smím dělat zkoušky taky. Přesto mě prý budou hodnotit až za rok. No, nic si z toho nedělám a myslím, že ostatní baví se koukat na to, jak je malá holčička lepší než patnácti letí kluci. 

Po deseti hodinách opravdu úmorné jízdy jsme konečně dorazili na velkou mýtinu, která je obklopená ze tří stran lesem a z jedné strany je skála. Přijeli jsme o den dříve, takže tu bylo jen pár stanů pro jednoho kromě jediného. Tam spí strýček Crowley. A nebyl by to on kdyby se mě nepokusil nějak překvapit.
Projíždím pod posledním stromem, širokým dubem, když vtom zpoza něj vyskočí Crowley a zařve jako divoký medvěd. Dospělého člověka to možná nevyděsí, ale proboha mě jsou čtyři a půl. Zdůrazňuji to půl, protože je přece rozdíl mezi čtyři a čtyři a půl, ale lidi to prostě nechápou. A ano málem jsem spadla z koně, naštěstí mě táta zachytil včas.
S tátou jsme postavili stan, postarali se o koně a udělali jídlo. Všichni se zajímali, proč máme jen jeden stan, že prý bych už mohla spát sama a já s nimi souhlasím. Jenže táta je tvrdohlavý jako mezek. Prý stačí už jen to, že mě sem vzal a nechal jet na vlastním koni. A já jsem přeci jeho hodná holčička, která poslouchá na slovo. No co, mě to nevadí. Náhodou s tátou ráda usínám, ale před ostatníma ani muk, ještě by si mysleli, že jsem tatánek.

Večer se všichni již přítomní posadili okolo jednoho ohně a společně s Berriganem zpívali.
Berrigan se ke mě naklonil a potichu se mě zeptal jestli nechci spolu s ním vést ostatní jako hlavní hlas. Jasně, že chci. Po tom, co jsem zakončila naší první společnou píseň Láska v dáli, se všichni roztleskali a ptali se táty po kom mám tak krásný sametový hlas, protože pochybují, že ho mám po něm. Když jim táta vysvětlil, že mám hodiny zpěvu, něco zamumlali a nepřestali se na mě usmívat. Proboha, jak já jsem ráda, že tu jsem.

Za další dva dny už tu byli všichni. Vítali mě a prohlíželi si mě jako nějaký zvláštní úkaz. Samozřejmě byli rádi, že mě vidí, tedy alespoň usuzuji z toho, jak jsem polovinu dne strávila v oblacích, když mě všichni zvedali a vyhazovali do vzduchu. Pozdravila jsem se s novými učni a s některými staršími, kteří mě ze začátku nepoznali, ale nakonec jim došlo, že jakožto jediná dívka tady musím být Haltův brouček. Ano tak mi říkají a moc dobře vědí, jak moc to oslovení brouček nemám ráda. Neptejte se proč.

Následující den konečně začali zkoušky
,,Liv, pojď už." To na mě volá táta. Dneska vrháme noži a střílíme z luku.
,,Už letím." Opravdu jsem běžela tak rychle, že to vypadalo, jakoby moje pláštěnka byly křídla.
,,Liv jsi na řadě." To byl Berwick, hraničář, který nás kontroluje. Vlastně taková odpolední chůva.
Stoupla jsem si na určené místo, připravila si pět nožů a v rychlém sledu jsem je poslala doprostřed kruhu namalovaném na stromě. Slyšela jsem jak všichni učni vydechli překvapením.
,,No teda, že ty jsi trénovala. Když jsem tě viděl naposledy, tak si ten nůž ani neuzvedla."
Otočila jsem se a za mnou stál Chase. Učeň čtvrtého ročníku.
,,Když jsi mě viděl naposledy, tak jsem ani nevěděla co nůž je." Všichni jsme se zasmáli a v družném hovoru šli do tábora. Táta mi dal jako obvykle pusu na čelo a zahrnul mě chválou. Zvláštní, když má takovéhle citové výlevy, bere mě stranou aby nás nikdo neslyšel. Tátova drsná maska. Kolikrát mám co dělat abych nevyprskla smíchy.

Odpoledne následovala střelba z luku, kterou jsem taky zvládla famózně. Takhle plynuly dny, táta na mě byl pyšný, já vyprávěla veselé historky z nějakých máminých diplomatických cest na kterých jsem byla s ní. Předváděla jak už umím mluvit toskansky a iberionsky. Té chvály a těch marným pokusů ostatních učňů napodobit mé jazykové schopnosti. Jejich mistři se náramně bavili a já taky.

Blížil se konec Sněmu, před námi byl už jen jeden den a noc. Den uběhl rychle. S klukama jsme hráli hry a večer zpívali. Táta mě už posílal spát, když v tom jeden z hlídkařů, které nechávali vždy v noci jako stráž, vyběhl z lesa a volal, že na nás útočí. U normálních lidí by to vyvolalo humbuk, ale my jsme k tomu vycvičeni, teda spíše oni. 
Táta mě chytil a začal kolem sebe vydávat rozkazy. ,,Blakeu, máš na starosti všechny učně, Chasy, ty si vem na starost Liv. Broučku drž se u Chase, až bude po všem přijdu si pro tebe."
Jen jsem kývla a on mi dal pusu na čelo. Pak mě Chase vzal na ruku, jako bych neuměla chodit. Ale přiznávám, že v tu chvíli jsem opravdu nemohla. Strachy o tátu se mi podlamovala kolena. Vždyť nevím kdo útočí, kolik jich je. Prostě nevíme nic. Zabořila jsem hlavu do Chaseovi kazajky a vzlykala. Občas mě pohladil po vlasech a šeptal, že bude vše v pořádku.

Najednou jsme zastavili a on mě postavil na zem. Před námi stáli čtyři opravdu odporní chlapi. Vyrazili proti nám, kluci se začali bránit a mě chránili vlastními těly. Blbé je, že ti banditi měli těžké zbraně a my jen saxonské a vrhací nože. Luky nám na tuhle vzdálenost byli k ničemu.
,,Vemte tu holku a padáme."
Tak teď mi opravdu zatrnulo. Pro jistotu jsem se rozhlédla, ale jiná holka tu opravdu nebyla. Pak už jsem ztrácela přehled, jak padala jedna rána za druhou. A najednou lehká bolest na spánku a tma. 

Když jsem se probudila, uviděla jsem nad sebou tátu. Měl mě položenou na klíně a něco si broukal. Hned jsem ji poznala. Byla to moje nejoblíbenější ukolébavka, Hvězdičko rozmilá. Když si uvědomil, že se na něj koukám s úsměvem na tváři, zvedl si mě a dal takovou pusu na čelo, že jsem se bála aby se ještě někdy odlepil.
,,Holčičko moje, tak jsem se o tebe bál. Jestli mi tohle ještě někdy uděláš, zavřu tě v pokoji a už nikdy tě ven nepustím."
,,Neboj tati, úmyslně to už rozhodně neudělám." Pak mě to najednou trklo. ,,Kde jsou kluci, Blake, Chase a vůbec všichni."
,,Neboj se, jsou v pořádku. Blakea jen škrábli do ruky a strašně se naštval. Vždyť víš, nesnáší když si musí zašívat košili. No a Chase dostal ránu do hlavy a byl chvíli mimo. V tu samou chvíli jsi prý dostala do hlavy taky. Když to zjistil, začal kolem sebe sekat jako smyslů zbavený. Možná bych je mohl pustit dovnitř, už tam stepují hodinu."

Po té milé návštěvě byl Sněm oficiálně u konce a my vyrazili domů. Ani nechci pomyslet na to jak bude vyvádět máma až se dozví, že mě praštili. Naši jsou totiž hrozně ochranitelský. Jsou schopní někoho zmlátit jen proto, že mě šťouchl do ruky, no a co teprve když mě někdo pošle do náruče bezvědomí.