Hraničářův učeň: Nová doba, nová generace

7 - Záchranná mise...asi ne

,,Cože??!!" Vyprskla jsem vodu, které jsem se zrovna napila. Vždycky mě učili 'vždy čekej vše', ale tohle, to opravdu...prostě to nejde. ,,Vaše dcera, no to snad nemyslíte vážně. Jestli jste si nevšiml, já už rodiče mám a opravdu skvělé." Trochu jsem se uklidnila a pokračovala jako správně vychovaná dáma s chladnou hlavou...ne dělám si legraci, samozřejmě že jsem začala vřískat na celé kolo. ,,To prostě nejde víte...to...to...no prostě ne. Vy jste se snad zbláznil ne?" 
Jako by se mi zatemnila mysl vztekem. Nikdy v životě jsem nebyla tak mimo. Vždy jsem znala odpovědi, dokázala zachovat kamennou tvář a ovládat své emoce. Teď jako by se moje dokonalá maska odstěhovala někam do Teutlandu.
Nevím jak se to stalo, asi toho na mě bylo hodně, ale zatemnilo se mi před očima a upadla jsem do mdlob.

__________________________________

,,Tak co budeme dělat?!" Tato otázka zazněla už asi po desáté, ale ani jednou od stejného člověka.
Duncan po dlouhých poradách rozhodl, že se přesunou a udělají si základnu na místě přepadení. Paulina se už zotavila, a tak se rozhodla jet taky. Samozřejmě i přes varování lékařů. Halt byl jako na trní a chvíli neposeděl. Vždy jen přišel na jídlo a někdy ani to ne, zase se sebral a odešel. Nikdo nevěděl kam pořád mizí, říkali si, že asi hledá stopy, nějaká vodítka. Byl jako posedlý. Crowley ho chápal, ale na druhou stranu si o něj dělal ohromné starosti.
Teď se konala další porada. Přítomni byli všichni Duncan, Crowley, baron Arald, sir Rodney, Paulina a dokonce i Gilan. Bylo na nich vidět napětí, nervozita a strach. Přesně, strach. Strach, že přijdou o Livin. 
Mezitím, co se překřikovali a vznášeli různé nápady se odklopily chlopně od stanu a dovnitř vešel Halt. No vešel...spíš se vřítil. Všechny oči se upřely na něj. Nic neříkal, na nikoho se nepodíval a zamířil si to rovnou k mapě.
,,Tady jsem našel další stopy, které nejsou od žádného velkého koně. Tohle jsou stopy poníka. Myslím si, že to je Pretorie, prostě musí. Určitě tam mají někde nějakou základnu, jen potřebuju pár lidí na pomoc." Byl celý udýchaný, jak to ze sebe vychrlil. Všichni na něj koukali jako na přízrak a tak se slova se ujala Paulina.
,,Zlato, já ji chci taky najít, jenže tohle je jedna z nejpoužívanějších cest, malých poníků tudy denně projde tak tucet. Ani nevíme jakým směrem se vydat. Prostě nevíme nic." To už pomalu nemohla. Celé si to dávala za vinu. Stejně jako Halt si říkala, že ji mohla ochránit nebo si alespoň vzpomenout na nějaký detail, který by je mohl zavést k Livin. Jenomže potom co si jí Garsgan zavolal k sobě a pošeptal aby všem vyřídila, že má Liv a nebojí se jí ublížit, na ni opět seslal tmu tmoucí v podobě bezvědomí. Když se probrala, tak už jí v náručí držel Halt. Zlobila se na sebe opravdu strašně moc, ale na druhou stranu si říkala, že by jí nijak moc ublížit nemusel, vždyť to sám říkal, chce nás živé. To ale netušila, co se tam děje právě teď .

_____________________________

Potom co si Garsgan nechal přivést Livin do sálu, kde ji opět přednesl nabídku o otcovství a ona ji opět razantně odmítla, jí poslal do mučírny, kde na ni čekal takový mohutný, plešatý asi čtyřicetiletý muž.
,,Tak tě tady opět vítám. Koukám, že se ti tady líbí." Mezitím ji připoutal ke křeslu, vzal pohrabáč a vložil ho do rozžhavených uhlíků. Vyndal ho a začal jí jezdit tak blízko u pokožky až cítila ten žár. Trochu jí vyhrnul sukni aby se mohl jako pokaždé pustit nejdříve do nohou. Chvíli jen tak přejížděl nad kůží a pak se ji na okamžik dotkl. Ta pálivá bolest, to nechutné syčení a pach spáleného masa. Už to zažila tolikrát, že se jí tentokrát nepodařilo zadržet bolestný výkřik. I když pohrabáč sundal, bolest přetrvávala. Takhle jí trápil asi půl hodiny, pak vyměnil pohrabáč za takovou velkou jehlu, která byla z jedné strany normálně špičatá a z druhé byl takový malý nožík.
,,Tak co ti uděláme za obrázek?"
Livin ho se slzami v očích pozorovala, ale nic neřekla. Bolelo to tak moc, že se jí třásl hlas. Muž to nejspíš poznal a tak pokračoval.
,,Jak ti říkají doma?"
Stále žádná odpověď. V tom si muž prohlédl víc její oči. Byly tam takové malé hvězdičky.
,,No tak co bys řekla kdybychom ti pár takových hvězdiček nakreslili třeba na rameno?" Zasmál se a strhla rukáv z levého ramene. Odhalil tím její krásně opálenou a jemnou pokožku. Vzal tu stranu s malým nožíkem a začal. Zařízl ho mělko do kůže a provedl krátký řez. Liv se nahrnuly slzy do očí jak to štípalo a pálilo. Teplá krev jí začala stékat po ruce a kapat na zem. Už se ani nesnažila zadržet slzy, poddala se bolesti a pomalu plakala. Po půl hodině obrátil nástroj na jehlovou stranu a dělal lehké vrypy do kůže. Byly sice malé, ale ostrá bolest co je doprovázela byla horší. Skončil za další hodinu.
,,Skončil jste?" To bylo poprvé co promluvila, oči měla zarudlé od pláče a hlas se jí třásl.
,,Ano pro dnešek jsme skončili nebo jestli chceš můžeme pokračovat." Na tváři mu hrál zlomyslný úšklebek. Odpoutal ji aby se mohla zvednout. Už skoro stála, jenže byla slabá a tak spadla přímo na něj. Nejspíš si myslel, že ho napadla. Hrubě ji udeřil pěstí do obličeje až se jí čelist málem zvrátila na druhou stranu, narazila hlavou na kraj křesla, rozrazila si čelo a upadla do bezvědomí.