Hraničářův učeň: Nová doba, nová generace

6 - Únos

O čtyři roky později

Po lesní cestě, která vedla z Celtiky mezi Západními lesy a Plání samoty jela královská družina. V jejím středu jela na krásném Merénském teplokrevníkovi půvabná a už od pohledu vysoká plavovláska. Vedle ní na malém, černém poníkovi jela snad ta nejkrásnější dívka na světě. Měla zlatavé vlasy s lokny, dlouhé asi pod lopatky a krásné modré oči, které se podobali dennímu nebi poseté hvězdami. Její dokonalý ostře řezaný obličej doplňoval drobný nos a překrásný úsměv. Byla štíhlá, ale ani ne tak zdaleka vysoká jako druhá žena. Obě na sobě měli světle modrou diplomatickou uniformu, ovšem sukni vystřídaly jezdecké kalhoty, které zvýraznily už tak krásné nohy a boty byly tentokrát černé a vysoké se zlatými ornamenty. Vlasy mladé dívky byly sčesané na levou stranu a ze shora bylo pár pramenů spletených do tenkého copánku, který ležel na ostatních vlasech. 

,,Líbila ses mu."
,,Komu?"
,,Ále, nedělej, že nevíš o kom mluvím. Koukal na tebe celý týden."
,,Aaa, ty myslíš mladého milostpána. Jo, hned jak se dozvěděl, že nejsem žádná venkovanka a viděl mě zblízka. Od té chvíle ze mě opravdu nespustil oči. Ale ta žádost o ruku mě opravdu překvapila."
,,No jeho otci si ses taky líbila, takže přijet tam o dva roky později, tak se z toho nevykroutíš tak snadno."
,,Chápu to asi tak 'neboj dcero, do Celtiky se mnou už víckrát nemusíš'. Ano matko, to zní jako dobrý nápad."
,,Dobře, ale jen konkrétně do tohoto panství, jinak se mnou pojedeš."
,,Přísaháš??!!"
,,Ano, přísahám."

V takto příjemné atmosféře pokračovali dál. Asi za tři hodiny se měli přiblížit k Lososí řece, když v tom celá družina zastavila.
,,Co se děje kapitáne??"
,,Před námi Má paní." Paulina se tam podívala a uviděla na cestě půl tuctu ozbrojených mužů. Netvářili se přátelsky a ani nepřátelsky, ale když se člověk podíval lépe, viděl na jejich tvářích škodolibé úsměvy. Najednou z lesa vyběhli další dva tucty mužů. Začali kolem sebe sekat a bodat. Nebyli to vycvičení bojovníci, ale měly sekery, kopí a jiné těžké zbraně. Několik mužů proniklo až k oběma dámám. Obě dvě seskočily z koní a vytáhly své vlastní zbraně. Paulina dýku a Liv meč, nejdřív chtěla nože, ale proč? Za ta léta se v boji stala mistrem a bylo jedno jestli se bojovalo mečem, noži nebo beze zbraní. Stala se opravdu schopným zabijákem s andělskou tváří a laskavou povahou. Opravdu dokonalá kombinace. Spoustu mužů zabila nebo zranila během pár vteřin a ani se nezadýchala, jenže potom uslyšela lehký výkřik. Otočila se a uviděla nějakého muže, který drží dýku pod krkem její matky. Liv se sevřel žaludek a srdce jí poskočilo až do krku.
,,Děvenko, buď tak laskavá a pusť ten meč nebo tvé mamince udělám krásný obrázek na krku." Řekl to až nechutně sladkým a laskavým hlasem. Prostě faleš samotná. Jenže neměla na vybranou. Pustila meč a stále propalovala toho muže pohledem. Přišlo jí, že něco podobného už někdy viděla. Potom ten muž praštil Paulinu do spánku jílcem dýky a ona upadla do bezvědomí. Vykřikla. Teď si to uvědomila. Ten sen, ta noční můra, která jí trápila od dětství, vždy v době Hraničářského Sněmu. Znovu se jí sevřel žaludek, ale tentokrát tak silně až se jí málem podlomila kolena, když si vzpomněla, jak ta noční můra pokračovala. Nakonec se jí ta kolena opravdu podlomila a zároveň se jí zatmělo před očima. Zase to doprovázela tupá bolest v hlavě. Poslední co jí problesklo hlavou bylo...'Proč mě všichni musí mlátit do spánku??!!'.

Probudila jsem se do šera a vlhka. V hlavě mi neuvěřitelně tepalo a nemohla jsem zaostřit. Někdo mi nadzvedl hlavu a položil ji do svého klína. Jakmile mě začal hladit po vlasech, poznala jsem svoji matku.
,,Liv, jsi v pořádku?"
,,Ano, myslím, že ano." Pomalu jsem se posadila a uviděla máminy oči plné starostí a obav. ,,Kdo to je?"
,,To já nevím beruško... Předpokládám že ty tím pádem taky nevíš, kdo to je?"
,,No...já si nejsem jistá, ale myslím, že to jsou ti banditi, co nás tenkrát napadli na Sněmu. Jenže ti by měli být v šatlavě."
,,Je to už deset let, kdoví co se s nimi stalo."
Pak cvakly dveře od cely a dovnitř vešel vysoký, celkem svalnatý asi čtyřicetiletý muž. Já si ho nijak zvlášť nevšímala. Jestli mě chce mučit, tak ať. K tomu přeci nepotřebuju vědět jak vypadá. Jediné co mě děsilo, bylo co chce dělat s mámou. Podívala jsem se na ní a překvapilo mě co jsem spatřila. Máma byla vyděšená, tak moc, že úplně strnula. Takhle jsem jí v životě neviděla. Pak ten muž konečně promluvil.
,,Paulino, lásko. Tak konečně tě zase vidím. Ty jsi snad den ode dne krásnější, tedy vlastně spíš rok od roku, že?" Máma na něj jen zírala, zkoprnělá hrůzou. Muž pokračoval ,,Hádám správně, že tohle okouzlující stvoření je tvoje dcera. Livin, tak se jmenuješ, ne?"
Máma se zvedla, přešla přede mě a konečně promluvila. ,,Nevím proč se tak blbě ptáš, když to vypadá, že o nás stejně víš všechno."
,,Bystrá jako vždy, ale i přesto ti celé roky unikalo to hlavní. No Livin, ty asi nevíš kdo jsem, teda alespoň myslím." Podíval se na mámu, ale ta ho neustále propalovala pohledem. ,,Tak dovol abych se představil. Jmenuji se Garsgan. S tvojí matkou jsme byli kdysi zamilovaní, ale..."
To už máma nevydržela a vylítla vzteky. ,,Ne nebyli, jsi jen arogantní vrah a pomstychtivý idiot."
,,Ale to snad přeháníš, já byl do tebe jen zamilovaný."
,,Chtěl si zabít Halta, muže kterého miluji, jen k vůli mě. Už tenkrát jsem ti řekla, že tě nemiluju, jenže ty si zabedněný."
,,Moc dobře víš, že bych tě nikdy nepraštil, ale tvoje slova bolí a pro příště by sis měla rozmyslet, co říkáš." Mávl na jednoho z těch jeho kumpánů a ten vykročil k matce. Rychle jsem vstala, chytla jeho napřaženou ruku a nohou ho nakopla do obličeje. Svalil se jako poražený strom.
,,Mé matky se ani nedotknete." Uvnitř mě to vřelo vzteky, dokud jsem neucítila pálivou bolest na boku. Garsgan držel v ruce dýku a pohrdavě se zasmál.
,,Teda holka to ti řeknu, kuráž máš a sílu taky. Opravdová dcera mojí Pauliny."
Máma vykřikla a rychle mě chytila, protože se mi podlamovala kolena. Utrhla si kus své košile a obvázala mi ránu. Nebylo to vážné zranění, ale hodně to krvácelo.
,,Nemusíš se bát, vezmu jí nahoru a ošetříme jí. Vždyť jsem vás sem nevzal abych vás zabil. Jediné co chci jste vy dvě." Pak znovu mávl na ty svoje cvičené opičky. Dvě vzaly mámu a svázaly jí ruce a třetí mě vzal do náruče a odnesl pryč. Cestu jsem moc nevnímala, přišla jsem si jako omámená, nakonec po dlouhé snaze zůstat při vědomí jsem omdlela.