Co nepřestane bolet je má duše,
co dotkla se plamene ohně.
Zrozena milovat a nenávidět,
pouhým snem lehla popelem.
Pomáhat a mstít se blízkým,
znamená být sama ve světě.
Má duše pláče bolestí,
hněv plamene se mi směje.
Hlídat své blízké a pomáhati jim,
zlo ohně v něj bylo skrytě.
Neboť vděčnost je cizí,
a proto postupně jsem se spálila.
Je mi zle, jak to bolí.
Hnus je jak dřevo pro ten oheň,
který spaluje naše duše,
jako starou pochodeň.
Možná sama nejsem,
možná sám nejsi i ty.
Nesem stejnou bolest,
kterou utrpí ztráta pout.
Spálená duše zoufale křičí,
tiše a sama do prázdnoty,
do srdce lidí milující,
který ohněm ublížili.
Jen tichy pláč její,
navenek člověka nic nebolí.
Žádná pomoc není,
ale co když ji nevidím?
