Jak tiché střípky padají,
po bledích licích,
osamělé dopadají kapky rosy.
Vrásky smutku přibývají,
jak smích mizí.
Hluboká tuň osamělosti,
prozrazují oči.
Oči jak okno do duše,
odhalují rozbitou duši.
Nikdo netuší,
bolest jest pociťuje.
Nelze jednodušše spravit,
jen pomalinku a jemně,
jako niť osudu spraví plátno,
obnoví nádhernou duši.
Jak kapky rosy mizí,
hluboká tuň se mění.
Smutek mizí s vraskami,
smích a úsměv v očích se objeví.
Někdy se to podaří hned,
u některých chce to čas.
Trpělivost jw dobrý lék,
který pomáhá i čas.
