Vkročil jsi na zem motýlů,
v zemi plných květů.
Víš že sen to není,
a přesto o tom chceš snít.
Postupuju dál,
neboť je vůle má.
Nebojím se,
co čeká na konci.
Zastavíš se v momentě,
kdy motýlí shluk vzlétne.
Pohledneš na oblohu,
kde země zeje prázdnotou.
Plakám nad ztrátou krásy,
kde místo květů byly rosy.
Jenž už barevnost motýlů
není kam si lehnout.
Pokračuješ v cestě plné smutku,
kde tvé srdce žálem pukl.
Obloha už není líbezná,
tvůj strach ji změnil.
Slzy mi tečou a nezastaví se,
mé mokré líce hnijou.
Musím a zároveň chci,
zmizet z té pokřivené krajiny.
Stoupneš na ostré kamení,
kapky krve je pokryvají.
Bolest necítíš žádnou,
přemýšlíš nad tím kdo jsi.
Jsem lidská bytost?
Jsem vůbec někdo?
Jsem zlověstní duch?
Jsem ztracen ve svém snu.
Kračíš už nevědomky,
doufám na záchranu.
Zastavíš se naposledy,
je to jen pouhý můj sen?
