Nejsme jediné, které vede osamělost,
Jenž vede k jednotné společnosti.
Nemáme právo být sami,
Pokud nemáme podporu svých bližních,
Které jako opora osamělosti k rovnováze se váží.
Jsme přesto osamělí v hloubi duše,
Přesto nás spolu nic neváže.
Máme právo rozhodnout zda žít či zemřít,
Ale nic tím nevyřešíme.
Jsme osamělé duše jako hvězdy v galaxií,
Bez řeči si rozumíme.
Je těžké být odstrčen nebo si to myslet,
Být neutrální není vždy dobré.
Vše zlé se vlije do nás,
I nevinnost v sobě neseme.
Nemít nebo ztratit zázemí?
Cítit nenávist nebo lásku k ním?
Jak může to být osaměle těžké,
S vědomím že vás už tak zcela neznají?
Chápeme přátelé, chápeme cizí.
Co ale rodina, která o vás ani slovem nezavadí?
Den hněvu v sobě osamělost dusí
A v noci pláč smutku vypustí do polštáře na spaní.
Před rodinou zůstat pro ně cizí a nenáviděn,
V samotě zahodit bezcitnou masku.
Někdy máme otázku:
,,K čemu vede osamělost život, který si užíval radostné dny s nimi, a přesto je ztratil během následných chvil?"
