Last vow (Six of crows) CZ

Kaz

ČÁST PRVNÍ- ČTYŘI VRÁNY

Na chladem zrudlé tváře mu vrhal stín černý klobouk, který si téměř neznatelným pohybem posunul ještě trochu níž. Hůlku měl schovanou pod těžkým a již po dlouhé chůzi promočeným kabátem, který mu sahal až ke kolenům. Potřeboval se davem proplést nepozorovaně a jeho nechvalně známá hůl by určitě v někom vyvolala nechtěné asociace. Pro tento moment si bude muset vystačit jen s mrazivým a uklidňujícím dotykem kovu vraní hlavy na jeho prsou.

V Ketterdamu byla dnes obzvlášť zima. Ulice byly do základů promáčené již téměř neustávajícím deštěm a ostrý severní vítr odnášel vše, o co se mu otřely dlouhé ledové prsty. I přes tento palčivý fakt, se jakmile déšť zeslábl, ulice naplnily opět maskami ze Surové komedie.

I přes mírné kulhání se davem nesl obratně. S rameny staženými a pohledem pokorně sklopeným pod okraj klobouku si vždy na chvíli propůjčil stín postavy před ním a naprosto s ním splynul. Tak se to na první pohled všem okolo nejspíš i zdálo a díky tomu už mu kapsy zatěžkávaly zlaté hodinky, tři peněženky a jeden stříbrný náhrdelník. Už dávno nemusel okrádat turisty, ale zvyk je hold železná košile a oni si o to vyloženě říkají.

Nasával těžký odér města. Páchlo jako mokrý pes a levné holky postávající před dveřmi laciných domů rozkoše. Tohle bylo jeho město. To, za které tak bojoval a teď je jen jeho. Ví o každém vrtochu smetánky, nečekaném pohybu na burze, či vraždě drzé prostitutky. Jeho zrak teď sahá až do nejtemnějších koutů Barrelu a jeho ruka zvolna tahá za ocelová lanka utažená každému kolem hrdla. Nic a nikdo před ním není v bezpečí. Nikdy nevěřil v žádného boha, ale teď se pro všechny ostatní s chutí jedním stane.

O pár ulic dále se konečně nacházel cíl jeho dnešní cesty. Ona osudová pekárna. Pořád byla stejně opuštěná, jako když u jejích dveří tenkrát s Jordiem stáli a čekali až se objeví Pekka alias Jacob Hertzoon. Všichni ví, jak to tenkrát dopadlo. Dnes však právě zde má schůzku s někým jiným. Vylovil z kapsy šperháky a po pár zručných pohybech byl uvnitř. Než stačil zavřít dveře, proletěla mu hlavou myšlenka na zkrvaveného a nyní již mrtvého chlapce, který je tehdy před vchodem lákal na mechanické psíky.

Vrány neodpouštějí, pomyslel si.

Za stolem v zadní části místnosti seděl asi tak třicet let starý snědý muž a nervózně klepal prsty do opěradla židle vedle něj. Měl na sobě špinavý šedý oblek a černou zmačkanou košili. Možná už jeho poslední slušné oblečení. Dříve bohatý Pekkův společník a dnes zkrachovalec, co se už jen snaží dožít dalšího dne. S těmi se obchoduje nejlépe.

„Doufám, že šlo vše podle plánu," sykl Kaz. Muž sebou leknutím trhl div skoro nespadl ze židle. „Vypadáš, jako by tě trápilo černé svědomí, cos vyvedl tentokrát?" dodal a pevně mu stiskl pravé rameno. „Ne-nic, Brekkere, všechno šlo jako po másle...tedy skoro" vykoktal rychle muž. Zdálo se, jako by strachem ztratil svůj kávový odstín pleti a nahradil ho lehce mrtvolný.

„Jak jako skoro?! Buď ten obraz máš nebo ne. Bohužel hlavně pro tebe, ho teď nikde nevidím," zavrčel, „dochází mi trpělivost, takže být tebou bych radši vyklopil, co se stalo. Předem připomínám, že bys měl pamatovat na to, co tě čeká, když porušíš dohodu s Gaunery," dodal pomalu a naprosto zřetelně, aby se Thomasi Larkovi každé jeho slovo zarylo hluboko pod kůži. Očividně to fungovalo, protože se začal prudce potit.

„Já jsem se fakt snažil, Brekkere, ale ten obraz tam jednoduše nebyl! Ani nic jiného!", vykřikl a poposedl si na židli, „S vloupáním dovnitř nebyl žádný problém. Dům je opuštěný a já to tam navíc moc dobře znám, ale Pekkův dům je prostě úplně prázdný. Museli mu DeKapella zabavit spolu se zbytkem majetku, když odjel z Kerchu. Pravděpodobně má teď DeKapella někdo z Obchodní rady."

Kaz ho zpražil pohledem, „Jestli mi teď kecáš a už sis ten obraz zašil někde pro sebe-", prudce vstal a vrazil mu vraní hlavu pod bradu.

„Jen se uklidni, Brekkere a u všech svatých – strč si tu vránu někam!", vydrmolil ze sebe už úplně zpocený bývalý obchodník, „Proč ti vůbec tolik jde o nějaký obraz – Já chápu, že je cenný, ale proč chceš zrovna tenhle?! Můžeš ukrást nebo koupit kterýkoli jiný a lepší. Se všemi bude rozhodně méně práce, protože jestli ho má opravdu nějaký člen rady... Sakra – Proč jsi tak zatížený na toho zpropadeného DeKapella?"

Dobrá otázka. Proč? pomyslel si Kaz. Třeba se mu ten obraz opravdu tak líbí nebo ho jen z principu chce zpátky...nebo možná kvůli Inej. Tenkrát v tom byli jen oni dva. Jejich vlastní malé vítezství nad celým světem. Ty časy mu chybí. Všechno se mu tenkrát zdálo jednodušší. Už je to ale dávno pryč. Teď jeho Mora brázdí po mořích a chytá otrokáře a jediné, co si Kaz přeje, je zapomenout na to, jak moc mu chybí.

„Buď dospělej a přenes se přes to...je pryč", vytrhl ho z myšlenek Thomas. Mora i obraz...pryč

„Takže jestli je moje práce u vás u konce-„

„Měl by sis radši dávat pozor na jazyk, abys o něj nepřišel. Jestli se někomu jenom slovem zmíníš, že jdu po tom obraze, tak zabiju tebe, tvoje děti, i tvoje vnoučata," téměř zasyčel Kaz a praštil kovovou hlavou hole do stolu až to zadunělo, „a i tvého zpropadeného psa si najdu a budeme ho podávat ve Vraním klubu k večeři."

„Jsi šílenec! Je to jen obraz!" zavolal ještě na Kaze, když pádil ke dveřím.

„Ještě jsme spolu neskončili, Larku. Tvůj dluh gangu ještě není splacený."

Z ulice šlo slyšet ještě pár barvitých nadávek na jeho adresu, ale to Kaze nezajímalo. Chtěl prostě jen zpátky, co mu patří.