Last vow (Six of crows) CZ

Kaz

„Proč?"

„Nevím, nelíbilo se mi, jak se na mě dívala," odsekl pobaveně Relnikov a namířil hlaveň zbraně na Kaze, „ale neboj, brzy se s ní zase shledáš."

Kaz zbrunátněl zlostí. Jestli má jít za Inej, tak tam aspoň Relnikova vezme s sebou, „a s kým se shledáš ty, zmrde?"

Se zazněním jeho posledního slova se dveře za nimi prudce otevřely a vyletěla z nich velká zavařovací sklenice. Jakmile se dotkla země, roztříštila se na tisíce kousků a místností se rozezněla další rána, jak tekutina v ní zareagovala s okolním vzduchem. Všechno kolem začal naplňovat hustý štiplavý kouř. Kaz věděl, co se děje a neostýchal se využít své šance. Lepší už nedostane.

Prudce se vrhl proti Relnikovi a strhl jeho zbraň k zemi rychleji, než na něj stačil vystřelit. Trhl zápěstím doprava a z jeho předloktí se v okamžiku vysunulo dlouhé tenké ostří, které si našlo své místo v Relnikově hrudi. Teď už neviděl nic. Kouř byl všude a pálil ho do očí, ze kterých se mu začaly řinout slzy. Kolem něj byly slyšet jen zmatené výstřely a výkřiky a on jen bodal. Bodal a horká krev mu stékala po rukou.

S poslední ranou si muže promáčeného vlastní krví přitáhl za rukáv a do ucha mu hořce zašeptal, „shnij v pekle, s láskou - Vraní klub," a prudkým škubnutím ostří vytrhl.

Relnikova poslední slova se už Kaz nedozví. Možná mu splynula s ruchem okolí, nebo už se jeho mysl dávno nacházela mimo tuto místnost. Někde daleko, kde vzduch je čistší a tráva zelenější. Někde, kde byla Inej ještě stále naživu.

Z jeho snu ho vytrhly dvě paže. Jedna ho chytila za zátylek a přitlačením Kaze přinutila se sklonit a druhá ho za levou paži táhla dopředu. Po hlase okamžitě poznal Wylana, „drž se dole Kazi," ozvalo se mu u ucha.

Ani neví, jak se dostali ven, natož jak dlouho to trvalo. Cítil, jako by mu každým momentem měla explodovat hlava a měl z něho zbýt jen mastný flek na zemi. Nedokázal přemýšlet. Bylo to, jako by mu kouř naplnil mysl a zahalil cestu všem myšlenkám, aby nemohly doputovat do svého cíle.

Když se mu z očí konečně přestaly řinout slzy a ruch kolem zeslábl, viděl, že sedí ve vlhké úzké uličce mezi vysokými domy. Všechno kolem bylo cítit močí a zkaženým jídlem. Zády k němu klečel Wylan, který křičel tlumeným hlasem po Jesperovi. Do té doby Kaz nevěděl, že je něco takového vůbec možné.

„Řekl jsem drž se při zdi a padej ven!"

„Já se držel, ale přesto se mi podařilo narazit na jednoho kamarádíčka. Očividně nebyl rád, že mě vidí," odsekl Jesper a na chvíli se zamyslel, „lépe řečeno – nevidí"

„Ukaž mi to, Jesi."

„Mohlo to být horší, schytal jsem to do ramene," zasýpal odtažitě, "co vy, kde je Inej?""

„O nás se nestarej, to ty jsi tady ten s dírami po kulkách," odsekl a sklopil pohled na své břicho, kde se snažil utrhnout pruh látky ze své košile. Přes jeho zrzavé kučery mu nebylo vidět do tváře.

„Wylane, kde je Inej?" zeptal se Jesper ještě naléhavěji, když viděl, že mu přítel něco úmyslně zatajuje.

„Je mrtvá," promluvil Kaz možná trochu hlasitěji, než plánoval, „mrtvá." Teprve až teď si Kaz doopravdy uvědomoval váhu a nezvratnost toho, co se stalo. Už ji nikdy neuvidí, nevrátí se. Tohle už nejde vzít zpátky.

„Vždycky jsem si říkal, že smrt čeká jen ty druhé, ty slabé a nepodstatné. A čím více moci jsem držel v rukách – čím více se mi dařilo, tím více mi připadalo, že jsme nedotknutelní. Asi jsem se mýlil," dodal po chvíli ticha znovu Kaz. Wylan se neodvážil komukoli z nich věnovat pohled a začal Jesperovi obvazovat ránu.

„Musíme se dostat zpátky do Bydla, tady nás můžou najít a Inej by nechtěla, ať tu všichni chcípneme mezi krysama," pronesl tiše Jesper a zasyčel bolestí, když se začal s pomocí zdi zvedat zpátky na nohy.

„Jsi schopný chůze?" promluvil Wylan a konečně vyhledal Jesperovy tmavé oči, které se začínaly lesknout. Tentokrát to už nebylo kvůli kouři.

„Jsem, a i kdybych nebyl, tak jsem hlavně schopný střílet."

Kaz jako jediný i nadále zůstával sedět na ledově studené zemi, i když jeho přátelé už byli téměř na odchodu. Cítil, jak Relnikova i jeho krev přilepila oblečení pevně na holou kůži. Neměl sílu pohnout jediným prstem na ruce, nic už pro něj nemělo smysl. Zklamal a to především sám sebe.

„Je to moje vina," zašeptal.

„Jo, jsem rád, že si to uvědomuješ," odsekl naštvaně Jesper a nechal se Wylanem vyvést ven ze zatuchlé uličky. Než společně zmizeli za rohem, naposledy se otočil, „věřila ti a jako jediná osoba v téhle zkurvené zemi tě snad i milovala. Pochopil bych, že takhle zneužiješ nás, ale ona si zasloužila více než feťáka, co kvůli penězům a dalším dávkám zapomněl na lidi, kterým na něm záleží. Jestli máš nějaké svědomí, či poslední kousek studu, tak už mi nikdy nechoď na oči."

Seděl zde sám. V zimě a za svitu měsíce. Krvácel, zoufale se smál a slzy mu stékaly po tváři. Relnikov možná přece jen tuhle partii vyhrál.