Last vow (Six of crows) CZ

Jesper

Jeho cíl byl nehybný. Deset metrů vzdálený. Zvedl paži do vzduchu a přivřel jedno oko. Zamířil a hluboce vydechl. Vystřelil a vzduch rázem naplnil pach střelného prachu. V konečcích prstů ho zašimralo, jako by jimi proudila energie samotné letící kulky. Střela si cílevědomě razila svou cestu vzduchem až konečně okolí pohltil zvuk tříštícího se skla. Láhev se proměnila v tisíc malých střípků, které s lehkostí dopadly na zem.

Jesper si pro efekt přiložil ústí hlavně ke rtům a odfouknul imaginární kouř. „Není na tom nic těžkého," pronesl se samolibým úsměvem a mrkl na svého přítele, který stál se zkříženýma rukama jen o pár metrů dále.

„Nemám rád zbraně a neumím s nimi zacházet. Nejsem jako ty, Jessi," procedil s pohledem přilepeným na špičky svých bot. Jespera mrzelo, že jeho přítel nesdílí jeho entuziasmus, ale rozhodně se nenechá takhle lehce odbýt.

„Ještě jsi to pořádně nezkusil. Určitě časem změníš názor," do široka se usmál a odhalil své zářivě bílé zuby, „navíc nemáš moc na vybranou, protože nehodlám nechat chodit po městě mou největší cennost neozbrojenou." Došel až k chlapci a obtočil mu ruku kolem pasu, „komu bych kradl polibky a vafle z talíře kdyby mi tě zastřelili?!" Přitáhl si ho ještě o něco blíž a vtiskl mu horký polibek. Chlapec se nebránil, ba naopak se naklonil dopředu a opřel se do jejich polibku. Když se od sebe odtáhli, měl na tváři ranní červánky a malý roztomilý úsměv.

„Jsi strašný, Jessi. Vydíráš mě polibky! Copak ti takhle můžu odporovat?"

„Nemůžu za to, že jsem tak přesvědčivý. Abych řekl pravdu, je hotové prokletí umět takhle dobře líbat," daroval mu ještě jeden polibek, ale tentokrát na tvář, „budeš to se mnou muset přetrpět."

Přistoupili společně k místu, odkud před chvílí Jesper střílel a zahleděli se na vzdálené lahve, které stály na kamenné zídce. Z nebe se opět začaly snášet malé kapky obvykle předcházející velkou průtrž. Měli by si pospíšit, jestli chtějí aspoň pár ran stihnout ještě za sucha.

Jess vložil opatrně svůj revolver s perleťovou rukojetí do Wylanových rukou a přitom vypadal, jako by byl před amputací celé ruky. „Buď na ni hodný," vydechl a ustoupil. Wylan se v odpověď jen usmál a uchopil oběma rukama revolver, „Co teď, ty citlivko?"

„Odjisti, zamiř a vystřel. Vážně to není tak komplikované."

Wylan prudce natáhl ruce před sebe a prohnul se v zádech. S jedním přivřeným okem a pokřiveným výrazem se ještě více oddálil od hledí revolveru. Vypadal jako Jesperova dalekozraká babička, když se snaží něco přečíst.

Pak přišel výstřel, ale žádné tříštící se sklo. Místo toho se ozvalo mocné zavřískání. „U Gjerdena, nestřílejte po mně! Já jsem tady jenom přišel zastřihnout keře!", ozvalo se zpoza keřů za zídkou. Za chvíli se z nich vynořil vyděšený klučina, který držel ruce nad hlavou a v nich svíral zahradní nůžky. Pak Jesperovu pozornost upoutala černá díra po kulce zející v zahradníkově klobouku. Nemohl jinak než propuknout v hromový smích.

„Ještě někdo s vámi zde podniká takovou nebezpečnou misi, vojáku?" zachechtal se. Zahradník rychle zavrtěl hlavou v odpověď. „Tak radši vykliďte pole. Bojoval jste statečně." dodal Jess a zasalutoval. Když si utřel slzy smíchu z tváří, všiml si, že jeho přítel se má k odchodu, „nemá to cenu. Ještě někomu ublížím."

Chytil ho za paži a přitáhl zpátky, „ublížení je záměr, Van Optimisto. Jen si ujasníme, že tu na trénink máme lahve a ne zahradníky." Wylan se chytil za zátylek a věnoval mu utrápený pohled, „divím se, že jsi nade mnou už nezlomil hůl", procedil mezi zuby.

„Teď jsi mě pleteš s Kazem, já totiž hůl nemám. A nekoukej na mě jako boží umučení, nebo ti večer budu znovu předčítat z Fjerdanské historie.", odpověděl s lišáckým úsměvem a neuhnul z Wylana pohledem dokud se nevzdal a znovu nezamířil. „Tak teď se místo dozadu nakloň dopředu a nahrb se trochu.", pozorně si ho párkrát změřil pohledem, „a vážně nemusíš mít tak křečovitě natažené ruce-uvolni se."

Když mu Jesper položil ruce na ramena, Wylan se nejprve polekal, ale o vteřinu později se doslova rozpustil pod jeho dotekem. Všechny jeho svaly rázem povolily a on hlasitě spolu se stiskem spouště vydechl. Střela si sice nenalezla cestu k lahvi, ale otřela se o kámen zídky jen pár centimetrů vedle. Oba se dali rázem do radostného smíchu a Jess hned kývnutím naznačil ať pokračuje. Když vzduchem proletělo pár dalších celkem blízkých ale pořád špatných ran, prvotní radost z malého zlepšení začala vyprchávat.

„Jsem neschopnej. Co mám ještě dělat, abych se trefil?"

„Nejsi spíš trochu netrpělivý? Nikdo neumí perfektně střílet po pár pokusech."

Jesper se na chvíli zamyslel a pak se k němu nahnul ještě blíž, až se jeho rty téměř zapletly do Wylanových ohnivě kučeravých vlasů. Kupčík zavřel oči a opřel se do jeho doteků. Když Jesper tiše promluvil, naskočila mu husí kůže, „když tu láhev teď sestřelíš, tak ti večer..." jeho hlas se ztratil ve větru, ale když Wylan prudce vytřeštil oči a hledal v jeho flirtujícím úsměvu náznak obyčejného pokoušení, prozradil tím, že vše dobře slyšel. V mžiku se otočil zpátky k lahvím, napravil postoj a se sebevědomím vystřelil. Vzduch opět naplnil střelný prach a Jespera zabrněly konečky prstů, když ucítil spojení s olovem kulky. Zásah.

Wylan ho málem srazil k zemi, když vítězoslavně vyhodil ruce do vzduchu a začal křičet, „já jsem to dokázal! Já jsem se trefil! Viděl jsi to?! Řekni, že jsi to viděl!" Jeho oči zářily čirou radostí. Jak málo stačí, pomyslel si Jesper.

„Ty střepy jsou toho očividně důkazem," usmál se Jesper potutelně. Než stačil více zareagovat, Wylan na něj skočil a povalil ho se smíchem do trávy. „Takhle se-" chtěl pokračovat, ale byl okamžitě umlčen horlivým polibkem.

Proto ho tak strašně zbožňoval, došlo mu. Za tolik mu vděčí. Otevřel mu oči, když je strachy držel sám před svým odrazem zavřené. Bál se toho, co by mohl spatřit. Vlastně mu zachránil život, nebo se spíše zachránili navzájem. Kdo ví, jak by dopadl se 4 miliony kruge v náručí a volným vstupem do herny. Wylan by zase nebyl schopný sám řídit chod domu, natož otcovo podnikání. Teď se starají jeden o druhého. Snad už ani nemůžou být šťastnější. Proč mu tedy připadá, jako by něco viselo ve vzduchu?! Slabá však nezaplašitelná myšlenka přelétá z jednoho koutu mysli do druhého. Myšlenka na to, že nic tak dobrého netrvá dlouho.

V puse ucítil kovovou chuť, když se ve vzduchu začala vznášet energie. Přichází bouře. Otec mu vždy kladl na srdce, že právě ty zvěstují blížící se katastrofu. Je čas se schovat dovnitř.