Last vow (Six of crows) CZ

Nina

Každá část jejího těla křičela bolestí. Celá se chvěla. Nebylo to zimou, která jí procházela jako ostrý nůž. Nebylo to ani nedostatkem vody a jídla. Chyběl ji parem. Byl tím jediným, na co mohla myslet.

Parem. Parem. Kdy dostanu další dávku?

Na rukou jí visely těžká kovová pouta, která byla řetězem přikována k podlaze, aby nemohla použít své schopnosti. Místnost měla nízký strop a byla cítit hnilobným pachem smrti. Možná to bylo právě tím, že metr od ní ležel na zemi griša, co hlavou mlátil do zdi cely tak dlouho, dokud ho parem nepřestal zajímat. Už tady takhle leží tři dny. Pokud ještě Nina dokáže rozeznat den od noci. Klidně mohly uběhnout jen tři hodiny a ona by nejspíš ani nepoznala rozdíl. Pach ale napovídal, že má pravdu. Možná by měla následovat jeho šlépěje.

Jenom trošku. Prosím, udělám cokoli!

Svět se s ní houpal. Zarývala nehty do podlahy až ji z prstů řinula krev. Třeba ho donutí se ustálit. Křičela, co jí hlasivky stačily. Nikdo nepřišel. Jak moc si přála vrátit se do Ravky a upíjet čaj ze samovaru. Nebo znovu vidět Inej a toho zatraceného Kaze. Tolik Nině chyběli.

Brečela, skuhrala a prosila. Stejně nikdo nepřišel. Čas od času přišel záchvat, který tak křečovitě zmítal jejím tělem až jí připadalo, že si musela zlámat všechny kosti v těle. Pak to najednou všechno ustalo. Lusknutím prstu to bylo pryč. Když ji tehdy konečně opustila bolest, tak jen nehybně ležela na ledové zemi a sledovala prasklinky ve stropě se šířit do obrazu pavoučí sítě. Necítila nic. Vše kolem plynulo a ona existovala. Nebyla doopravdy naživu, jen existovala kdesi v prostoru mezi nebem a zemí. Mezi stropem, čtyřmi stěnami a podlahou téhle prohnilé cely.

Matně si uvědomuje, že někdo k ní konečně přišel. Čtyři silné paže ji neobratně táhly ven. Nepokoušela se dostat z jejich sevření. Nina by se nikdy nevzdala. Bojovala by až do konce. Pro Matthiase. Nina je ale bohužel už mrtvá. Zemřela před pár dny v zajatecké cele fjerdanské lodi.

Nechala hlavu zvrácenou dozadu a hleděla na blížící se postavu, která by jí měla být asi už povědomá. Tvář ji zkřivil úsměv. Postava si k ní klekla a pozorně si ji prohlížela. Muž se seversky bílou pletí zvedl dlaň k její tváři a přejel lehce po jejích rozpraskaných rtech. Snažil se v těch šedých očích najít ještě nějaký zbylý vzdor, ale nebylo tam už nic jiného než čirá prázdnota. Zvítězil.

„Každý se nakonec zlomí. Mi stačí jen čekat a pozorně sledovat," zasyčel muž před ní a zaryl ji nehet do rtu. Nepohnula sebou ani o píď.

„Je čas se dát do práce," usmál se zlověstně a vytáhl z kapsy dobře známý balíček jurdy parem, „ještě spolu dokážeme velké věci, Nino. Začneme třeba v Ketterdamu."