My savior || •larry stylinson

one.

,,T-tati, prosím nedělej to. Nech mě ti to vysvětlit, prosím" říkal jsem zoufale se slzami v očích a udělal pár rychlých kroků k němu, on se ode mě však ale s znechuceným výrazem odtáhl.
Opravdu nemůžu uvěřit tomu, že to chce udělat. Že toho je schopný.

,,Nech toho Louisi! Já nebudu žít pod jednou střechou s někým jako jsi ty! S takto nemocným člověkem!" vyplivne znechuceně a to už mi slzy tečou po tváři. Jak tohle může říct? Svému jedinému synovi, jedinému dítěti...

,,Prosím nedělej to" řeknu naposled, ale marně.

Nic co řeknu s otcem ani nehne a poslední co mi řekne je, že si mám rychle zbalit a hned vypadnout. Hlavně mu už nikdy nemám lézt na oči. To už jsem se celý ubrečený rozeběhl do pokoje.

Two hours later...

Procházím se temnými ulicemi Londýna a v hlavě si přemítám pár posledních hodin. Dnes jsem udělal snad tu největší chybu v mém životě. Oznámil jsem svému otci, že jsem gay a on to jako ten největší homofob kterého znám, nevzal dobře. Homosexualitu považuje za nemoc, za něco přísně nepřijatelného.
Pamatuju si, že nějaku dobu zpátky, jsme v parku viděly dva kluky, kteří si skrz polibky vyznávali svou lásku a otci to přišlo více než pobuřující. Podle něj by se takovíhle lidé měli léčit a v žádném případě by se něco takového nemělo akceptovat.

Možná že právě to, mě mělo od přiznání se k otci odradit, já mu ale nechtěl lhát. Stejně by se to dřív nebo později musel dovědět a já si myslel, že čím dřív tím líp. Ach, tak moc jsem se mýlil.

Kdybych o své orientaci mlčel, tak by vše bylo v pořádku a já neskončil na ulici.
Otec je totiž velice vysoko postavený podnikatel a nemůže mít za syna někoho jako jsem já. Ano, vlastní otec se mě takto jednoduše zřekl. Nebudu lhát, že mě to nemrzí, protože mrzí. Hlavně to bolí a moc. Jak se proboha může rodič vzdát svého dítěte, kvůli něčeho takového? Nepochopitelné.

Kdyby byla mamka s námi, tak by to takto určitě nedopadlo. Nějak by to s ním urovnala a já bych mohl zůstat doma. Sice bych tam z jeho strany nebyl vítaný, ale alespoň bych měl střechu nad hlavou.
Mamka měla před několika lety, ale bohužel nehodu a kvůli vážným zraněním zemřela. Moc mě to tenkrát vzalo a trvalo dlouho, než jsem se s její smrtí smířil. S mamkou jsem měl vždy úžasný vztah a měl jsem jí neskutečně moc rád. Mohl jsem jí říct cokoliv a ona mě vždy ve všem podpořila. Ona by mnou takhle nikdy neopovrhovala.

Teď ale nemám nikoho. Nemám střechu nad hlavou a ani nikoho, ke komu bych mohl jít. Zůstal jsem zcela sám...

Jen s batohem plným mých věcí, které jsem stihl rychle zabalit, než jsem odešel, si to mířím do nedalekého parku s úmyslem tam přečkat dnešní noc. Naštěstí dnes není moc zima, a tak by to mělo být relativně v pohodě. Vím ale, že to není místo, kde bych mohl dlouhodobě přespávat, proto si budu muset najít nějakou brigádu, abych měl na jídlo a bydlení.
Vím, že to nebude jednoduché, ale nějak to zvládnout musím. Nic jiného mi totiž nezbývá.

S výdechem jsem se posadil na lavičku a ztěžka vydechl. Už se pomalu začalo stmívat, a tak jsem z batohu vytáhl müsli tyčinku, abych se posilnil. Dnes toho totiž moc nesnědl a opravdu nechci, aby mě ještě k tomu všemu teď ještě trápil hlad.

Park se každým momentem čímdál tím víc vyprazdňovat, až jsem tam zůstal sám. Nemyslete si, že bych se nebál nebo tak. Troufnu si i říct, že jsem dokonce až k smrti vystrašený. Hold jsem už od jakživa velký strašpytel.

Postupem času začínala být čím dál tím větší zima, a tak jsem si na sebe oblékl další vrstvu teplého oblečení a na to ještě bundu. Dobře, je vetší zima, než jsem si myslel, že bude.

Začala na mě pomalu padat únava a mé oční víčka byly čímdál tím těžší. Nakonec jsem únavě podlehl a upadl do bezesného spánku.

.
.
.
Hey beans!
Jsem tady s novým úžasným (hahah) příběhem! Kdo je taky tak happy?

Doufám, že se vám bude líbit, stejně jako mé ostatní příběhy! ❤️

Have a nice day~

Veronica.