My savior || •larry stylinson

thirty-six.

,,Zajdeš tam prosím posbírat ty skleničky?" houkne na mě Niall za barem a kývne ke stolu kousek ode mě a já se tam tak teda rozejdu. S povzdechem začnu skleničky skládat na tác a málem jednu upustím, když do mě někdo omylem vrazí.

Pobrukuju si písničku, hrající mi v uších a pomalu kráčím k baru. Musím uznat, že mě tahle práce překvapivě začíná bavit. Harry mě včera opět přemlouval, abych tady skončil, ale to já rozhodně nechci. Nechci aby za mě Harry musel úplně všechno platit a ještě k tomu, když jsem tenhle týden začal opět chodit do školy. Jsem tady teď třeba jen dva večery v týdnu a to si myslím, že není zase tak strašné.

Jinak, můj první den ve škole proběhl kupodivu v klidu. Všichni byli oprávněně v menším šoku, že jsem zpět, ale naštěstí to zas tak moc nehrotili. Učitelé si samozřejmě neodpustili blbé otázky typu kde jsem byl, proč jsem se vrátil a podobně. S tím jsem ale samozřejmě počítal.

Bylo ale fajn se po takové době vrátit zpět do tak známého kolektivu.

,,Lou? Někdo s tebou chce mluvit" řekne Niall, když dojdu zpět k baru a skleničky naskládám do myčky. Překvapeně k němu zvednu pohled, který mi zůstane na postarším, muži středně vysoké postavy a úsměvem na tváři. Troye. Co ten tady dělá?

,,Ahoj Louisi, mohu s tebou mluvit na chvilku?" úsměv na tváři mu zůstane a já na chvilku zaváhám. Mám, nemám?

,,D-dobře" odpovím nakonec a jdu s ním trochu mimo lidi a všechen ten hluk, abychom se slyšeli.

Postavím se dál od něj a vyzvu ho, aby mluvil.

,,Víš, po tom co tě Styles odvedl, mi došlo co jsem udělal. Opravdu nebylo ode mne moudré tě takto nechat unést a chci se ti za to omluvit. Po 18 letech mám svého syna zpět a opravdu nechci si to takhle pokazit" smutně se pousměje a čeká co mu na to řeknu. Já ale mlčím, jelikož opravdu nevím, co mu na to mám říct. ,,A je tady ještě jedna věc. Už je to nějaká doba co mi diagnostikovali jistou nemoc, rakovinu a alespoň své poslední chvíle bych chtěl strávit se svým synem a ukázat mu, že i přes to všechno nejsem zase tak špatný otec. Tím si zase ale nemysli, že tě jen chci na tvou lítost dostat k sobě, tak to ale rozhodně není, prostě chci jen svého synka zpět a řádně ti to dokázat" dodá a já překvapeně vydechnu.

,,T-to je mi líto" vykoktám popravdě. I když tohohle muže v podstatě neznám, tak mi ho je opravdově líto. Něco takového bych nepřál ani největšímu nepříteli natož biologickému otci. Dále jsem ale nevěděl co říct a jeho smutný úsměv se mi doslova vrýval do paměti.

,,Chtěl bych tě alespoň trochu poznat, tak co kdybych tě zítra vzal na večeři?" zeptá se po chvilce ticha a já zaváhám. Přece jen je to můj otec a taky bych ho rád poznal a zjistil o něm něco, ale zároveň se bojím, že toho budu litovat a Harry určitě nebude moc rád.

,,No j-já- tak dobře" řeknu nakonec a pousměju se nad jeho šťastným úsměvem.

,,Skvěle! Tak zítra tě v 6 vyzvednu, zatím!" s tím se dá na odchod a nedá mi tak ani šanci cokoliv dalšího říct.

Sleduju jeho vzdalující se záda až odejde úplně pryč. Chvíli jen tak stojím na místě a přemýšlím, jestli mé rozhodnutí bylo přece jen správné a nebudu toho později litovat. Nakonec jsem si ale řekl, že tak i tak bych mohl litovat obou rozhodnutí a dál se snažil nad tím už moc nepřemýšlet a soustředit se na práci.

Cestou k baru posbírám co nejvíc skleniček a skoro k němu až doběhnu, jak jsou těžké a Niall nad tím pohledem málem vyprsknul smíchy.

,,Tak co vůbec chtěl tvůj otec" zeptal se zvědavě Niall a já se lehce pozastavil nad tím oslovením. Otec.
I když, on je doopravdy můj otec a možná bych mu tak alespoň v hlavě či s Niallem mohl říkat.

,,Prý se chce zítra sejít na večeři, jelikož mě prý chce víc poznat a tak" odpovím a záměrně mu neřeknu o té rakovině. Je to prostě osobní věc a nepřijde mi správné to takhle vytrubovat do světa. Jediný komu vše řeknu je Harry. Což je samozřejmé, když je to můj přítel.

,,Tak to je skvělé! Třeba se opravdu sblížíte a budeš mít svého -pravého- tátu zpět!" zasměje se šťastně a já váhavě přikývnu.

,,Jo... ale nepřijde ti divné, že ote- tedy Mark, člověk co se o mě celý život staral, jen tak zmizel?" vyslovím myšlenku, která mě trápí už nějakou dobu. Člověk přece nemůže jen tak zmizet no ne?

,,No, je to trochu divné, tak se na to skus zítra zeptat otce. Přece jen to jsou bratři, i když nevlastní" mykne rameny a mě nezbývá nic jiného než souhlasit. Má pravdu, za zeptání se nic nedám.

A tak jsem se tedy vrátil do práce s doměním, že dnešní večer proběhne tak jak má, a to v klidu.

Co když se ale mýlím?...

.
.
.
Dobré ráno sluníčka!~

Tato část měla vyjít již včera, ale kvůli jednoho incidentu, jsem toho nebyla schopná a jsem ráda vůbec za tohle...😨

🎀🎈🎊
Jinak včera měl náš koblížek Harry narozeniny a tímto bych mu ještě jednou chtěla popřát vše nejlepší ❤️

.
❣️ ,,Harry, you've been always my huge inspiration and someone who helped me with my dreams, thank you" ❣️
.

Už je mu 26 let a to je prostě neuvěřitelné, jak může někdo tak rychle vyrůst? 🥺

~have a nice day

Veronica.