My savior || •larry stylinson

twenty.

Od toho večera jsem se cítil zvláštně. Nedokážu na to přestat myslet a sám nevím proč. Pokaždé co usínám, tak cítím Harryho ruce okolo mého těla a pomalu z toho šílím. Nikdy jsem necítíl nic podobného a opravdu nevím co si o tom mám myslet.

Posledních pár dní se nic zvláštního neudálo. Chodil jsem normálně do práce, ze které mě pokaždé v noci vyzvedával Harry, i když jsem mu několikrát řekl, že to dělat nemusí, že se domů dokážu dostat sám. On o tom nechtěl ale ani slyšet.

Niall se pokaždé minimálně na půl hoďky někde nenápadně vypařil a to hlavně po zavíračce, kdy se jen uklízelo. Já potom musel poslouchat všemožné zvuky z Liamovy kanceláře. Vážně úžasné.

S Niallem jsme se ale taky o dost sblížili a stali se z nás nejlepší přátele. Jsem moc rád, že jsem konečně našel někoho, komu se můžu svěřit a vím, že tady bude vždy pro mě. Dokonce jsem mu řekl i o Harrym. O tom jak se v jeho přítomnosti v poslední době cítím, a že nevím jak si to mám vyložit.
On mi na to samozřejmě odpověděl tím, že jsem se do něj zamiloval a jak je to úžasné. Tím mi přivodil ještě víc otázek. Je to možné? Je možné abych se zamiloval do Harryho Stylese?

,,Kde ten Niall zase je?" zeptám se sám sebe naštvaně a pustím se do utírání podlahy. Už mě opravdu nebaví to tady uklízet pořád sám.

,,Ahh..ano!"  dolehne tlumeně k mým uším. Panebože to snad ne, už zase.

Proč sakra nemůžou počkat, až odejdu? Opravdu není příjemné tohle poslouchat téměř každý den.

Rychle jsem se to tady snažil uklidit, abych mohl odejít. Nakonec jsem se i vykašlal na vyklizení nádobí z myčky a rychle vypadl pryč. Eww, zítra si o tom budu muset s Niallem promluvit.

Venku na mě padl chlad nočního Londýna a pohledem jsem hledal Harryho auto, které jsem spatřil na druhé straně ulice. Aniž bych se rozhlédl, tak jsem vstoupil na cestu a to byla ta největší chyba. Přímo naproti mně se řítila dvě velká světla a já si myslel, že to je můj konec. Strnule jsem stál na místě a čekal bolestivý náraz. Jen pár setin před nárazem, mě ale někdo stáhnul na stranu a oba jsme spadli na zem. Panebože. Těžce jsem svým tělem spadl na Harryho, který svým tělem utlumil můj pád.

,,Jsi v pořádku?" prohlédne si mě starostlivě Harry a já stále vyklepaně přikývnu. Kdy už se konečně poučím a začnu dávat pozor?

,,Pr-promiň, měl jsem dávat pozor" vzlyknu a rychle se postavím. Je mi tak trapně.

,,Neplač Lou" vydechne a váhavě si mě přitáhne do objetí. Já mu svými slzami smáčím kabát, to je mu ale jedno. Téměř nedotknutelně mi vloží polibek do vlasů a já se sám pro sebe usměju.

Nakonec mě odvede do auta a sám taky nastoupí. V tichosti se rozjedeme směrem domů.

,,Zítra si zajdeme na večeři, co na to říkáš?" promluví po chvilce, aby mně přivedl na jiné myšlenky a já se zmůžu jen na nepatrné kývnutí. Pořád musím myslet na to, co se před chvíli stalo. Ne jen, že jsem mohl ublížit sobě, ale taky Harrymu. Mohl se zranit, nebo umřít mou vinou. ,,Už na to nemysli, odteď už budeš alespoň vědět, že si máš dávat větší pozor" řekne opatrně, když si všimne, že se neustále klepu.

,,Dobře" špitnu a více se zavrtám do sedačky.

.
.
.
Dnes nějak ve škole neumím dávat pozor, a tak jsem se rozhodla psát. Mám napsané 2 části, tak pokud by byl zájem, tak můžu vydat později ještě jednu. Hm?👀

~have a nice day💙

Veronica.