Hvězdáři, (ne)ptej se hvězd

Povídala první hvězda....

Chci ti dát ze svých veršů všechno...
Konečně ta pravá báseň.

Jsi pro mě znamením, které zašlou mi mraky,
když obloha zesiná a modř polije krev.
Jsi pro mě souzněním, s okolím tichým,
tichým jak mrtví, ti, co neznají řev.

Tvé oči jsou mi dálkami, kam chci se s tebou vydat.
Polož svou dlaň na mou a pojď, pojď se mnou...
Jsi můj poutník, kterého chci slyšet, kterého chci dýchat!
Srdcem, tělem, duší, hlavou....

Jsi můj sen, který zhmotnil se mi!
Jsi kolébka mých nejtajnějších představ!
Přišels z jiného světa, jen přiznej se, cestovateli!
Stačilo málo, málinko...a nebyl bys mě potkal...

Umírám v blízkosti tvé...
umírám, když musím pouze snít o tobě dlouho....
umírám z představy té...
jež podepřena je touhou...
Hm...můžu už vlastně vůbec žít?

Jsi můj závěr...
jsi počátkem všech mých malých dnů
a večerní šálek
horkého letního vzduchu....

pod hvězdami, tmavě modře
svítí jen tvé jméno
jsi to ty, co je skládá k sobě
v souhvězdí...

Jsi pro mě znamením, které zašlou mi mraky
proč mluvit o znamení, když můžu říct to rovnou
jsi ospalý snílek, kde bratr měsíc
ukolébavku zpívá pochmurnou...

Tak sešli mi kometu, ať vím, že mě máš rád!
Či pohrej si s hvězdami, srdce mi poskládej!
Ať celou noc oblohou se probírám...
a očima něžný tvůj hltám úsměv...

Ať v trávě ležím, čekající
v srdci hřející všechno, co ti chci dát...
tvým pohlazením vlasy ševelící
sevři mě... zas...zas!
Zas...

Jsi pro mě znamením
tak na křídlech svých vynes mě nahoru!
chci rozplynout se pro všechny tvé polibky
bez nichž už neudržím se na nohou...

A mé prsty chtějí svírat tvé ruce
skláním se, abych zahnala strach ze slz
zdalipak mi prozradíš...
copak prozradilo ti slunce?
Pro tvé náručí chci přeměnit se v mlhu...
Řekni, řekni....
Povídalo někdy....
Ach, už blouzním...
povídalo...
o lásce?