Hvězdáři, (ne)ptej se hvězd

Stejně

Vždycky....

Dýchat tvé hebké vlasy a u toho vědět
všechno je přesně jako v mých snech...
co vánku slova odpadaj, jen tam chci hledět
a plavit se v očích tvých, to je můj svět...

Nevíš, co cítím, ale vím to já.

Tvá serenáda houpe mě na vlnách, jako malé dítě
a možná... je tahle ukolébavka nebezpečná a bláznivá
ale přesto, neopustím tě
půjdu dál...jsem... rozhodnutá.

Jak to máš ty? Jen řekni!
Za bílého dne, při půlnoci....

Já... se právě probudila.
Je noc, a kape ze střechy.
Slyším vodu a ze dveří zastudena
protéká letní vánek a s ním noční polety

Mé rozhodnutí je neměnné, na tom si trvám.
Chci chytat tvé ruce, ať neklesaj mi k zemi
usínat v tvých rtech, když rozbřesk je trhán
či po nebi roztéká se západ slunce...

Chci cítit, jak se se mnou přetočíš...

Ustaň, bouře!
Hromy děsí mě a déšť probouzí!
Jako by tady jeden nemoh spát.

Ach, kdybys přišel blíž...
s tou láskou, již bych... si přála mít
začaly by blesky umírat....
a z moře stáh by se vzdušný vír...

Jenom ty a jenom já.
Takhle to má být...

Nemyslíš?