Messenger isn't Reality | FF- Marcus & Martinus ✔️

🌟 13 🌟

Pohled Veronicy:
Najednou se rozrazily dveře od dvou pokojů a my na chodbě již nebyli sami. Polly mě chytla silně za paži a táhla mě zpět do pokoje a Marcuse zase odtáhl myslím si, že Ethan.

Karen silně práskla s dveřmi a Polly semnou mrštila o zeď.
"Co si jako myslíš, že děláš?" Vykřikla na mě Karen.
"Neříkali jsme, že nestojí o tebe, ale o Polly?" Zeptala se Mell.
"A ty si jako myslíš, že když se tam rozbrečíš jako malá chudinečka, tak tím něčeho dosáhneš?!" Vykřikla zase Betty.

Vůbec jsem je nepoznávala. Bavíme se už snad od školky a nikdy takové zlé, hnusné a panovačné nebyly. Nechápu, fakt strašně nechápu, proč se tak najednou chovají...

"Ty se s ním už bavit nebudeš" přikázala mi Polly.
"A proč?" Zeptala jsem se.
"Protože..." zamyslela se.
"Protože ti do toho nic není!" dořekla to za ní Mell.

"Já ale vůbec nemusím dělat, to co mi řeknete" usmála jsem se na ně.
"Tak tím pádem už nebudeme takhle milé, protože nám to posíráš celé." Řekla Betty.

"My teď odejdeme, ty si zalezeš na svou postel a budeš nad sebou přemýšlet." Přikázala mi Karen a v okamžiku se zabouchly dveře a já zůstala už zase sama.

Sedla jsem si tedy opravdu na svoji postel. Zachumlala jsem se do deky, z batohu jsme vytáhla svůj telefon a v něm našla fotku s holkama, jak se tam smějeme a pijeme ledovou tříšť na pouti v našem městě.

Nad vzpomínkou jak to tam kvůli kolotočům Mell celé poblinkala mi ukápla slza. Za ní zase další a další... Lehla jsem si do postele a celá zachumlaná zavřela oči. Když už jsem konečně začínala usínat, abych si alespoň trošku odpočinula a přestala myslet na realitu, tak se ozvalo tiché klepání.

Myslela jsem si, že jsou to holky a tak jsem dělala, že spím. Když se ozvalo klepání znova už jsem trochu zaváhala, ale i přesto se to snažila ignorovat.

Pak se však dveře otevřeli a já se schovala pod peřinu jako malé dítě.

"Já tě v tom nenechám, neboj" ozvalo se vedle mě a postel se prohla. Osoba mi pomalu zdělala peřinu a já opět spatřila tu osobu od které už prostě nevím co čekat.

"Jsi v pořádku?" Optal se klidně a pohladil mě jemně po líčku.
"Teď už asi jo" usmála jsem se, ale pak mi došlo, že se sním nesmím bavit.

"Prosím odejdi" řekla jsem s očima plných slz.
"Proč bych měl odcházet? Teď jsem tě našel a už tě neopustím. Řekl vážně a opět se usmál.

"Já nemůžu..." zaváhala jsem s odpovědí.
"Co nemůžeš?" Zeptal se udiveně.
"No... Tohle všechno! Já už prostě nevím co si mám myslet" rozbrečela jsem se opět naplno.

"Už neplač, prosím" podíval se na mě smutně.
"Proč? Stejně je to všem ukradené" řekla jsem vážně.

"Ale to není pra-" snažil se něco říct, jenže se z chodby ozval křik, který ho přerušil.

Takže Ahojky! Je tu další kapitola 💁🏼‍♀️
Poslední dobou tak nad vším přemýšlím a přijde mi, že kapitoly, které jsem doposud napsala, tak nedávají smysl a nenavazují na sebe...

A tak jsem přemýšlela, zda mám tenhle příběh smazat a napsat ho celý znovu a nebo pokračovat a zkusit to nějak spravit...?

Určitě mi do komentářů napište, co si o tom myslíte vy... Dopředu děkuju za všechny rady! ❤️❤️👌🏼

Dnešní slovo: Kaktus 🌵
ILY ❤️❤️❤️