1

128 9 1
                                    

PÁTEK

Když jsem se probudila, hned jsem
zjistila co je to za den.
Den kdy jedu na nějakou dobu k tetě a strejdovi. Nevim proč a ani mě to nějak nezajimá. Doufám že to tam nějak přežiju s tim blázincem.

Převalila jsem se z postele na tvrdou zem a plazila se dál k mé skříni s oblečením.

,,Co si mám vzít na sebe?! Vždyť už ani nevim kde teta bydlí!"
Zamračila jsem se a otevřela skříň.
Sedla si před ní a koukala na hadry rozházané v menším šatníku.

Vyndala jsem kradtší kalhoty s vojenckym vzorem, šedé triko, tmavě modrou mikinu na zip a doplnila to tmavě zeleným šátkem. Učesala jsem si svoje hnědé vlasy a hluboce si zívla.

Vyrážím asi za hodinu, pojedu busem.
Věci mám už zbalené a s kufrem jsem seběhla schody.
,,Čau rodino" pozdravila jsem všechny dole a vzala si z lednice šunku a pomazánkové máslo.
Kufr jsem mrskla do koutu v obýváku a šunku s máslem jsem naporcovala na dva rohlíky. Sedla si ke stolu a začala si vychutnávat snídani.

,,No nazdar. Dneska jedeš k tetě! Už se prej těší na tvůj pobyt" oznámil mi nezáživně táta a zamračil se do článku v novinách.

,,Trochu nadšení! Bude tam určitě sranda a v tom dětském blázinci budeš pomáhat! Tetě ještě zavolám ať tě pořádně zapřáhne!" zajásala máma když se mi začala prohrabovat v kufru.

,,Ha! Aspoň si v tom baráku plném bláznivích harantů najdeš kamarády kteří ti budou rozumět a ty jim!" řekl posméšně otec a já se taky zasmála.

,,Tak klid!" okřikla nás máma a zapla mi kufr. ,,Budeš tam hodná a budeš mi každej den volat abych věděla že jsi v pořádku!" řekla s úsměvem a cupitala do kuchyně.

Si myslí že ji budu volat!? Řekla jsem si pro sebe a pousmála jsem se.

Bylo 8:35. Bus mi jede v 8:50.
Zastávka je kousek před barákem, takže vyrazim asi za 5 minut.

Rychle jsem se umyla, popadla kufr, rozloučila se s rodiči a letěla k zastávce.
V pátek tu bývá hodně lidí a dneska to není jinak. Koukla jsem se na hodinky, jede to za 3 minuty.
Dnešek byl krásný vysluněný bodzimní den.
Bus přijel a hromady lidí se začali srát do autobusu. Bylo až k smíchu.
Zaplatila jsem a sedla jsi na sedadlo trochu v zadu.
Přede mnou seděl asi dvacetiletý kluk který si asi četl. Moc jsem na něj neviděla.

Autobus se rozjel a já si začala řikat jestli mám všechno.

Cesta plynula pomalu. Koukala jsem se z okna, chvilku jsem zase pozorovala kluka přede mnou jak si čte.

Atobus najednou zastavil ve velkém městě a já to tu začala poznávat. Vystoupila jsem, vzala si kufr a začala si vzpomínat kudy mám sakra jít k domu kde bydlí teta.

Zkusila jsem jít do uličky na pravo.
Byl temná a studená. Sem tam tu proběhla krysa nebo zamňoukala kočka. V tom jsem zahlédla ceduli na které stálo: Dětský blázinec
                      Hned za rohem
A vážně! Koukla jsem za roh a tam se tyčila velká tmavá budova a hned vedle dům s číslem 15. ,,To je ono!" zajásala jsem a rychle jsem vyběhla schůdky ke dveřím. Zaťukala jsem a po chvilce se dveře otevřely.

,,Blázinec? To zní skvěle!"Kde žijí příběhy. Začni objevovat