,,Blázinec? To zní skvěle!"

13

NEDĚLE

,,Zajimalo by mě kdo tady ten tunel dělal, je to moc dobrej nápad" řekla Viky během plazení se po přiše.

,,Aspoň víme kudy chodí Sector ven" doplnila jsem a dál jsem se snažila nemyslet na to že Sector celou dobu věděl co plánujeme.

,,Ale je divné že si toho tunelu nikdo nevšiml, jinak by do toho pokoje nikoho nedávali."

V tom měl Even pravdu.
Proč je právě Sector v pokoji ze kterého se dá nenápadně vyplížit ven?

Sám by to nedokázal vykopat.

Dál jsme se plazili po strouchnivělém dřevě, div jsme se nepropadli do přízemí.
Pořád mi ten tunel příjde divnej.

V tom momentu jsem nenahmatala pod mojí levou rukou žádnou podporu.

Podívala jsem se z čeho jsem málem dostala infarkt, na tváři se mi udělal menší úsměv.

,,Je tu díra až dolů na pevnou zem, no, možná ještě hloubš."

Na stěně přede mnou byl rezavej žebřík. Nějaké časti měl zedřeva a nějaké úplně chyběly.

,,Tak vzhůru do podzemí!" pískla Viky a začala mě strkat k žebříku.
Moc se mi tam nechtělo, ale musim najít Bex!

Žebřík se furt vrtěl a skřípal.

Za chvilku jsme byli dole. Byla tam tma že jsme si neviděli ani na špičku nosu.

,,Hlavně se musíme držet pohromadě!" Nařídila jsem.

Šli jseme podél pravé stěny, bylo tam více chodeb než jedna.

,,Odsud se nikdy nedostanem!" Oznámil za mnou nervózně Even. Počkat! Nešla za mnou ...

,,Kde je Viky!?"
,,Já myslel že je před tebou."
,,Ne! Tam není!"

,,Je tady tolik chodeb, nemůžem jí nikdy najít a vracet se už nebudem."

,,V tom máš pravdu, tak co bedem dělat?"

V téhlé situaci jsem vážně nevěděla.

,,Jeden tu bude muset zůstat a druhej se půjde podívat po Viky." Navrhl Even.

,,Ne! To Sector chce! Chce aby jsme se rozdělili! Musíme zůstat spolu."
Zamračila jsem se na něj ikdyž to nemohl přez tmu vidět.

,,Já se s ní znám už hodně dlouho! Vyrůstali jsme spolu! Spolu jsme se dostali do blázince a taky spolu najdem Sectora a zmlátíme ho, taky spolu!"

Jeho poslední slova jsem zaslechla jenom z těžka, už byl příliš daleko.

Tak jsem zůstala sama, ve tmě a bez směru. Vykročila jsem po hliněné podlaze, s pocitem že Viky s Evenem asi už nikdy neuvidim.

Najednou jsem pár kroků před sebou zahlédla světélko baterky a chlapeckou postavu.

,,Evene! Tys našel baterku a kde je Viky..."
V tom jsem si to uvědomila, chtěla jsem se rozběhnout zpátky k žebříku, ale bylo pozdě. Už mě držel za zápěstí.

Snažila jsem se mu vykroutit z jeho sevření, ale držel mě pevně.

,,Si myslíš že utečeš? Snažíš se marně!"
Chytl mě za ramena a strčil na zeď, pořádně jsem se bouchla do hlavy a po dopadu na zem jsem se už neprobouzela.

Poslední co si pamatuju byla zář baterky a ten jeho prokletej úsměv.

Tak po dlouhé době zase kapitolka. Omlouvám se že je nepíšu častěji.