,,Blázinec? To zní skvěle!"

12

NEDĚLE

,,Tak jo, převlékneš se a počkaš pod
oknem Sectorova pokoje. Před dvanáctou vykročíš směrem k lesu a Sector určitě neodolá a půjde za tebou." Vysvětlila jsem už po několikáté Nathanovi.

Přikyvoval hlavou, tak doufám že to chápe.
Podala jsm mu nějaké moje hadry, paruku už měl. Zajimalo by mě kde ji vzal.

,,Pořád teda nevim proč to mám dělat, ale rád ti ve všem pomůžu" usmál se a začal se převlékat.
Já si v hlavě opakovala náš plán.

                             Δ^Δ

Nathan už odešel, bylo za pět dvanáct.
Koukla jsem se z okna.
Zahlédla jsem jak se Nathan strácí v lese a z rohu blázince už vychází naše oběť.

Pro sebe jsem se zasmála, sedla si na postel a čekala až pro mě příjde ta ženská.
No a jako na přivolanou se otevřely dveře a vešla ta hodná paní.

,,Zdravím, pojď na oběd." Usmála se.

Cestou jsem zahlédla Evena, oba jsme se na sebe usmáli.

Seděli jsme na našem místě a opakovali si plán.

,,Tak jdem na to!" Oznámila Viky, zvedla se a šla směrem k záchodům.
Nikdo si jí nevšiml, což bylo divné, ale pro nás hodně dobré.

Srdce mi skoro skákalo z hrudi, tou nedočkavostí.
Even vypadal stejně.

A už to začlo, hlídka nás začla vést do pokojů a započal odpolední klid.

POHLED VIKY
Už jsem neslyšela žádný hluk, pootevřela jsem dveře a nakoukla do chodby. Nikdo nikde.
Otevřela jsem úplně a vykročila ze záchodů.

Rychle jsem přeběhla ke dveřím od kamerového sistému.
Klíčovou dírkou jsem viděla hlídače kterej si tam pochrupuje, vypadalo to na tvrdý spánek.

Pohla jsem klikou a otevřela. Hlídač pořád spal.
Nechala jsem ho spát, potichu jsem ho obešla a stála jsem naproti velké krabici s kazetami.

To budou asi staré nahrávky z chodeb.
Pomyslela jsem si.
Docela mě zajimalo co se tak asi někdy děje v jiných patrech. Ne! Teď musim vypojit kamery z našeho patra dokud ten hlídač ještě spí.

Popošla jsem k obrazovkám kamer nad kterýmy byla tabulka s jedničkou.
Koukla jsem na pult pod něma.
Bylo tam strašně moc tlačítek a pák.

Jak z toho mám zjistit co je to správné tlačítko!
Rozhlédla jsem se kolem, pro moje štěstí na jedné z poliček stál hrnek.

Rozzářily se mi oči štěstím. Natáhla jsem se přez spící hromádku a popadla hrnek plný studeného kafe.

Rychle jsem obsah hrnku vylila na pult. Obrazovky našeho patra zhasly.

Hrnek jsem potichu položila zase na poličku a rychle mířila do hlasatelny.

POHLED EVENA
Světélka zhasla. Nikdo jiný si toho nevšiml. Přišla má chvíle.
Začal jsem mlátit do postele, odloupávat dlaždičky a následně je třískat o podlahu.

Netrvalo dlouho a jeden z hlídek rychle odemkl dveře a vešel do vnitř.
Klíč si pověsil zase na karabinu s klíčema.

Popošel ke mě a chytl mě za rameno.
To byla dobrá chvíle mu vzít klíče.

,,Přestaň to tady rozbíjet ty spratku!"
Křikl, podival se na podlahu plnou střepů. S nechutí zabouchl dveře a zase odešel.

Koukl jsem se na množství klíčů v mé ruce a pousmál jsem se.

POHLED VIKY
Když jsem ze zhora slyšela zabouchnutí dveří, poznala jsem že jsem zase na řadě já.

V hlasatelně jsem uchopila menší mikrofon a začla hlasit do našeho patra. ,,V přízemí se nechází asi tak pět uprchlích pacientů! Možná více! Sám je nezvládnu! Pojďte mi na pomoc!" Zavěsila jsem, doufám že tomu hlasu trochu uvěří, snažila jsem se co nejvíce napodobit mužský hlas.

Co nejrychleji jsem opustila hlasatelnu a schovala jsem se za velký květináč u schodů.
Hlídači už zbíhali schodiště.

Když jsem jich napočítala pět, vběhla jsem do našeho patra.
Zastavila jsem se u Evenovich dveří, rychle otevřela okénko a on mi podal klíče. Odemkla jsem mu a hned po tom jsme vysvobodili i Violetu.

POHLED VIOLETY
,,Teď rychle k Sectorovi!"

Odemkla jsem jeho pokoj a vešli jsme dovnitř. Nikde tu nebyl, což bylo dobré. Zajimalo by mě kde teď Nathan s nim vězí.

Pokoj byl stejný jak ostatní.
,,Tak hledejte! Musí tu být nějaké vodítko k tomu aby jsme zjistili kde ukrývá naše kámoše."

Začali jsme rychle prohledávat pokoj.
Prohledávala jsem stůl, nic zajimavého tu nebylo.
V tom jsem to zahlédla! Byl tam zase ten vzkaz! Popadla jsem ho.

Už jste se koukli pod postel?

Zamrazilo mi v celém těle a koukla jsem k postely.

,,Koukal někdo z vás na postel?" Zeptala jsem se dvojice.

,,Ne, proč tak najednou?"
Ukázala jsem jim papírek. Oba ztuhly.

,,Celou dobu ví o našem plánu, ví že jsme tady." Polkla jsem.

,,Dveře jsou zabouchlé!" Oznámil Even.

To mě ani nepřekvapovalo. Došla jsem k posteli a klekla si před ni. Podívala jsem se pod ni.
Zatajila jsem dech.

Viky i Even se tam taky koukli.

,,Je tam poklop, chodba mezi podlahou našeho patra a stropem přízemí." Šeptla Viky.

,,Tady asi zůstat nechcem, takže musíme tam kam chce Sector aby jsme šli." Řekla jsem, odsunula postel, otevřela poklop a rychle vklouzla do nízké chodby, musela jsem se tam plazit po břiše.

Viky s Evenem se na sebe podívali, Viky šla jako druhá a Even poslední, .