Květomluva HPFF ✔️

6. Meduňka lékařská

Ubíhaly dny, týdny. Neustávalo to, Hermiona se cítila bezradně. Očekávala změnu ve svém uvažování, ale nic se neměnilo. Stále cítila to, co cítit neměla a nechtěla... Nebo chtěla, ale neměla by chtít. Scházela se s Cormacem, který ji čím dál víc odpuzoval. Vyhýbala se všem jeho pokusům ji políbit či odtáhnout ji do přístěnku pro erární košťata. Vymlouvala se na všechno možné - rýma, bolest hlavy, bolest rostoucích zubů moudrosti, ještě nejsem připravená, nespěchej tolik, musím už běžet, necítím se dobře... Cormac se domníval, že ho Hermiona schválně napíná a hraje si na nedosažitelnou, aby ukázal snahu a usiloval o ni řádným sváděním. Evidentně ho to bavilo a ničím ho nedokázala odradit. Hermioně se zdálo, že všechny podvádí a lže jim... i sama sobě. Už se skoro na sebe nedokázala podívat do zrcadla.

~~~~~

Hermiona každý večer hleděla na orchidej a v duchu s ní rozmlouvala. Měla Lenčin hlas. Jak rychle a snadno si na Lenčinu přítomnost zvykla... Jak těžce nesla jejich odloučení... Zakazovala si na Lenku myslet, jenže její mysl zákazy nevnímala. Lenka byla její ustavičná fixní idea. Hermionu to dohánělo k slzám. Básnička, kterou jí věnovala, se stala její mantrou. Poslední dobou se k jejímu smutnému zírání před sebe  přidával i Harry, který špatně nesl Ginny a Deana. Sedávali vedle sebe jako vrabčáci na drátech vysokého napětí. Hermiona mívala položenou hlavu na jeho rameni. Drželi se za ruce a nemuseli si říkat, kde se jejich smutek bere. Nebojovali proti tomu, podléhali těm pocitům, utápěli se... Ron jim nerozuměl, zamiloval se do Levandule a Levandule jeho city více než opětovala. Ginny si taky hleděla svého chlapce. Zůstali s Harrym sami proti celému světu. 

~~~~~

,,Zdá se mi, jako bych už nikdy neměla být šťastná..." zašeptala Hermiona.
,,Vím, jak se cítíš," odvětil stejně tiše Harry. ,,Víš, co by nám pomohlo?"
Hermiona se slabě zasmála, protože věděla ihned, co má její kamarád na mysli. ,,Čokoláda od Lupina," řekla.
,,Přesně tak," pravil Harry. V jeho hlase byla slyšet maličká radost, že si tak rozumí i v těžkých chvílích. ,,Kdybychom si nikoho nenašli do čtyřiceti, vezmeš si mě?" Hermiona vzhlédla k Harrymu a zamyslela se.
,,Tím by se hodně věcí vyřešilo," uznala. ,,Vlastně je veliké štěstí vzít si nejlepšího přítele."
,,Tak s tebou počítám." Věděla, že Harry si nakonec vezme Ginny - byli si souzeni a bylo jen otázkou času, kdy k tomu oba dojdou. A tak to bylo správné. Hermiona Harrymu záviděla, že i když je jeho cesta trnitá, vede k růžím. Kdežto ona a její skoro láska? Byla předurčena k vadnutí.

~~~~~

Občas zahlédla na chodbě stříbřité prameny vlasů mizící za rohem. Jindy zaslechla její zpěv, ale  nikdy nezjistila, odkud zpěv zní. Jednou Hermionu napadlo, jestli to není pouze výplod její fantazie. Toužila ji vidět, přesto se jí vyhýbala. Potřebovala s ní mluvit, ale musela zarytě mlčet. Chtěla ji mít ráda, ale odpírala si to. Přestože se od Lenky držela dál a nechtěla to měnit, došla do skleníku a tajně utrhla několik snítek meduňky. I když Lenku nehodlala potkat, mířila dalšího rána k astronomické věži. Byť se jí neplánovala dotýkat, položila ruku na její rameno, místo jednoduchého pozdravu, kterým by na sebe taky upozornila. Lenka se otočila a její tvář se rozjasnila jako letní nebe. ,,Hermiono," zašeptala a usmála se. Hermiona se zatvářila ztrápeně. Kousla se do spodního rtu, aby neřekla něco nepatřičného. Beze slova jí podala snítky meduňky. Lenčin obličej posmutněl, pochopila Hermionino trápení. ,,Já taky," řekla, i když věděla, že to Hermioně nijak nepomůže. ,,Nechceš si přisednout?" Hermiona se nad nabídkou zamyslela. Neměla by. Musela se držet od Lenky daleko, daleko od všech těch matoucích myšlenek. Sedla si vedle ní a obě mlčky pozorovaly příchod nového dne. Jejich kolena se lehce dotýkala, ani jedna se neodsunula dál od té druhé. Lenka jemně mnula v prstech jeden lísteček meduňky, vůně s citrónovým nádechem se vznášela kolem jejich vystrašených duší.

~~~
Kudy chodím, stále na tebe myslím.
~~~