Květomluva HPFF ✔️

3. Kustovnice

Rozloučily se krátkým objetím. Hermiona se vrátila do společenské místnosti, kde už byl jen Harry. Přisedla si k němu. ,,Dobrý?" zeptal se.
,,Jo," odpověděla Hermiona. ,,Harry?"
,,Hm?"
Hermiona nevěděla, jak přesně se vyjádřit, aby svého nejlepšího kamaráda nevyplašila. ,,Kdybych si potřebovala promluvit... Víš, kdyby se třeba v mém životě něco změnilo... Nebo bych přišla na to, jaká jsem vlastně byla vždycky, ale nevěděla o tom..." Začínala se do toho čím dál víc zamotávat, a to nechtěla. Harry ji chytil za ruku, aby ji zarazil.
,,Mio, jsem tady pro tebe. Dneska, zítra, napořád," ujistil ji. Hermiona netušila, jak by svůj vděk dala najevo, tak se prostě usmála a poděkovala. Dalších pár minut se oba dívali do ohně, který už dohoříval. Mohli tam doplnit další polena a uhlíky, ale ani jednomu se nechtělo zvedat ani kouzlit.
,,Měla bych jít konečně spát." Harry odvětil, že taky půjde. Popřáli si dobrou noc a každý zamířil do své ložnice. Hermiona šla po špičkách, aby neprobudila ostatní dívky. Převlékla se do noční košile a zalezla si pod peřinu. Tentokrát usnula během několika krátkých minut a spala až do rána.

~~~~~

,,Hermiono, počkej!" Hermiona hned poznala ten jemný hlásek. Chodbou za ní běžela Lenka, Hermiona neznala důvod, proč se její duše tolik zaradovala, když viděla tu blonďatou dívku.
,,Ahoj, Lenko," řekla a věnovala jí úsměv. ,,Copak se děje?" Lenka začala něco hledat ve své brašně. Když to našla, vzhlédla k Hermioně.
,,Chtěla bych ti poděkovat za včerejšek. Nevíš, jak moc si toho vážím," pravila Lenka. Hermiona plánovala říct, že to nestojí za řeč, ale nechtěla zlehčovat Lenčin včerejší zármutek. ,,Zavři oči a nastav ruce, prosím," požádala ji. Hermiona uposlechla. Ucítila na dlaních látku. ,,Můžeš."
Hermiona krátce pohlédla na Lenku a pak se koukla, co od ní dostala. Byl to poměrně velký lněný pytlíček ovázaný červenou stužkou.
,,Co to je?" zeptala se Hermiona. Lenka se pouze potutelně usmála.
,,Nechej se překvapit. Až budeš hladová, bude se ti hodit."
,,Děkuju, Leni." Tím mohly své setkání ukončit a rozloučit, ale obě otálely. Ani jedna nevěděla, co by mohla ještě říct, ale k odchodu se neměly. Hermiona se zahleděla na své boty, zrak jí sklouzl k Lenčiným béžovým oxfordkám. ,,Ty nemáš tkaničky?" zeptala se překvapeně.
,,Bohužel se mi ztratily," odpověděla Lenka, ale znělo to tak, že ji to nejspíš ani netrápí. Hermiona vytáhla svou hůlku, zamumlala tiše zaklínadlo a z hůlky vylétly dva světle modré paprsky, které se za letu zformovaly do tkaniček. Hermiona mávla hůlkou tak, aby tkaničky zamířily k Lenčiným nohám, provlékly se dírkami a zavázaly se. Lenčin obličej se rozzářil.
,,Nikdy jsem neměla krásnější tkaničky," zašeptala.
,,Protože jsou modré?" odtušila Hermiona a zasmála se.
,,Protože jsou od tebe," řekla Lenka. Mělo je to přivést do rozpaků, ale její upřímnost zapůsobila opačně. Zdálo se to tak přirozené, tak snadné, že ani jedna se nezastyděla.
,,O čem si to, slečinky povídáte?" ozval se nejnepříjemnější hlas na světě. Hermiona nespokojeně nakrčila nos a zamračila se. ,,O nějakým klukovi, žééé jóóó?"
,,Dobrý den, pane Protivo," pozdravila úslužně Lenka a na ducha skřetovského vzezření se usmála. Protiva se na vteřinu zarazil, nebyl zvyklý na tak milé jednání, v další vteřině už byl zase tím nesnesitelným Protivou.
,,Pro Grangerovou jsou to muka,
chce si najít kluka," začal prozpěvovat schválně falešně.
,,Vybrat si nemůže,
vysoký nároky má na muže.
Jó, jó, Grangerová,
ona si ho vychová!!!"
,,Já už raději půjdu," pravila Hermiona. ,,Opatruj se, Lenko. Děkuju za dárek."

~~~~~

Hermiona nechtěla být zvědavá, ale hned po usednutí na postel se chopila pytlíčku a rozvázala stužku. Uviděla sušené plody kustovnice, hned začala hledat v knize a musela se pousmát. Zároveň ji trochu zabolelo u srdce, protože to byl neznámý pocit a bála se ho. Zároveň začínala trochu rozumět tomu, co se dělo... O to víc to bylo děsivé. A hezké. Ale hlavně děsivé. Začala ujídat a přitom uvažovala. Možná se spletla - v jejích pocitech, ve svých pocitech... Možná se ve skutečnosti nic nedělo. Nemohla plašit jen kvůli pár zmateným (a pěkným) myšlenkám a tomu bubnování srdce a zpoceným rukám. Zrovna v tu chvíli její prsty místo kustovnice vyndaly lísteček.

Slyšíš-li špinavé řeči
umyj si uši
Vidíš-li špatné věci
umyj si oči
Máš-li nedobré myšlenky
umyj si srdce
a –
nech si bláto na nohách

Nanao Sakaki

Hermiona si ani neuvědomila, jak široce se usmívá a jak se v jejím hrudním koši rozhostil klid a spokojenost. Vystavila si lísteček na noční stolek, stále dokola si báseň pročítala a živila se kustovnicí.

~~~
Tvých ctností si vážím čím dál víc.
~~~