Květomluva HPFF ✔️

13. Růže (rudá)

Bylo po všem. Nastalo ticho, lidé se rozhlíželi kolem sebe. Nikdo nemohl uvěřit, že je konec. Hermiona si dovolila hluboké nadechnutí, měla pocit, jako kdyby do té doby zadržovala dech a konečně mohla znovu žít. Rozběhla se. Míjela své spolužáky, své známé, živé, raněné, mrtvé. Svíral ji příšerný strach, bála se o Lenku tak moc, až se jí z očí draly slzy a z úst tiché vzlyky. Věděla, že žije. Musela žít! Najde ji a bude v pořádku! Čím víc se v tom utvrzovala, tím víc ji srdce trhaly na kusy obavy a nešťastné scénáře. Pak ji uviděla. Jejich pohledy se setkaly. Stála uprostřed prázdné chodby. ,,Mio..." zašeptala skoro nevěřícně, že ji vidí živou.
,,Leni..." hlesla na oplátku Hermiona. Došly k sobě pomalu a s opatrností. Hermiona položila dlaň na Lenčinu tvář a úlevně vydechla - byla skutečná, byla živá, byla tady. Padly si do náručí. Hermiona drtila Lenčin pas, jak moc ji objímala.
,,Už můžeme být spolu," zašeptala Hermiona radostně, ale plakala. Musela ze sebe dostat všechny pocity. Teď totiž měla u sebe jedinou osobu, se kterou mohla být plně svá.

~~~~~

Poté co se postarali o zraněné, sesedli si všichni vyčerpaně do Velké síně. Oplakávali ty, kteří bitvu nepřežili. Hermiona seděla vedle Lenky a objímala ji kolem ramen. Harry utěšoval Ginny, která ztratila svého milovaného bratra. Všichni byli vděční, že Voldemort padl, ale zároveň byli zdrceni. Bradavice zahalil smutek. Tu noc snad nikdo nezamhouřil oka, stále očekávali, že se třeba Voldemort vrátí. Báli se, truchlili a drželi při sobě tak jako nikdy dřív.

~~~~~

Lenka ještě nebyla plnoletá, takže musela poprosit Hermionu, aby je obě přenesla. Podala jí mapu. Hermiona se zmateně zahleděla na papír. ,,Víš, že nás chceš přemístit doprostřed polí?" otázala se. Lenka se pousmála a přitakala. ,,No jak myslíš..." dodala Hermiona a chytila Lenku za ruku. Země jim zmizela pod nohama, v další chvíli už zase pevně stály. Hermiona překvapeně zírala před sebe. Byly uprostřed polí, to ano... Ale před nimi se rozprostírala louka, na které stál maličký dům. Kolem domu rostly nádherné růže. ,,Co to je? Kde to jsme?"
Lenka stihla Hermioninu ruku a odpověděla tiše: ,,Doma." Hermiona pohlédla na Lenku a několikrát nevěřícně zamrkala.
,,Jak...? Doma...?"
,,Tatínek mi tento dům nechal postavit jako dárek. Chci, abychom tu žily spolu," vysvětlila Lenka.
,,Ale..."
,,Až se vrátíme do Bradavic, abychom dostudovaly, budou nám na něj dohlížet Harry s Ginny," odpověděla na Hermioninu nevyřčenou otázku. Hermiona se musela pousmát.
,,Ty to máš všechno do detailu promyšlené," poznamenala uznale. ,,Ani mi nedošlo, že budeme spolužačky v ročníku."
,,Budeme si navzájem radit?" zažertovala Lenka a mrkla na svou dívku. Hermiona se zachichotala, protože věděla, že se jedná o vtip. Dvě nejchytřejší slečny na škole si totiž nemusely radit.
,,Jistěže," odvětila a objala ji. ,,Doufám, že s tebou zapomenu na všechny ty hrůzy, co jsem viděla. Chci zapomenout a být s tebou, napořád a šťastně."
,,Neboj. Společně to překonáme," slíbila Lenka. Hermiona chytila její malou ručku a políbila ji.
,,Vždycky spolu?" zeptala se jako malé děvčátko, které se ocitlo v děsivém světě.
,,Vždycky spolu," ujistila ji Lenka. Vydaly se k růžím. Hermiona přejížděla prsty po hebkých okvětních lístcích.
,,Nedoufala jsem ve šťastný konec," přiznala tiše a otřela si slzy ze tváří. Lenka ji zezadu objala.
,,A přitom... Kdo jiný by si zasloužil šťastný konec než my dvě?" A měla pravdu.

~~~
Miluji tě!
~~~