Květomluva HPFF ✔️

7. Hořec

Loučení bylo pro Hermionu nesnesitelné. Zvlášť když musela Lence místo objetí jen zamávat. Nemohla si dovolit ji držet v náručí, protože se bála svých činů. Cestou do nebelvírské věže si stírala slzy, které se jí kutálely po tváři. Proč byl svět tak nespravedlivý? Kdyby se jí líbil například Cormac, nebylo by na tom nic špatného. Kdyby se zamilovala do kteréhokoliv chlapce, nikdo by se nad tím ani na vteřinu nepozastavil. Bylo by to všechno snazší. Tak proč její duše toužila po jediné duši, kterou nemohla mít? Tohle nebylo místo a čas na lásku. Žila ve světě, který měl jasná pravidla a ona je musela dodržovat. Nemohla jen tak přijít o rozum a chovat se iracionálně. Hermiona Grangerová si vždy zakládala na tom, jak dokonale a bezchybně jednala. Jenže přestávala věřit, že ji ty pocity přejdou. Jak se toho zbavit...? Jak se vrátit do sladké nevědomosti...? Jak potlačit to, co se dralo napovrch? Měla už jen půl hodiny, lehla si na postel a hleděla na orchidej. Bylo by vlastně hrozně snadné obměkčit její srdce, ale to nemohla Lence přiznat. Nemohly si to dovolit.

~~~~~

,,Ahoj, Grangerová," pozdravil ji Cormac se samolibým úsměvem. Hermiona předstírala úsměv.
,,Ahoj," odvětila. Byla vděčná, že s ní nebyli kluci, protože Ron by se začal vyptávat, proč se s Cormacem baví.
,,Nezašla bys dneska někam? Mohli bysme třeba někam, kde je trochu soukromí," navrhl Cormac a vyzývavě zvedl jedno obočí. Hermiona chtěla odmítnout, jenže tím by ukázala svou slabost... pro dívky. Musela se toho zbavit! Jediná možnost byla to ze sebe setřást a naučit se milovat muže. Znovu zahrála úsměv a lehce přikývla. Cormac vítězoslavně popostoupil blíž k ní a sklonil se. V Hermioně vše začalo křičet. Dovolila mu pouze pusu na tvář, i tak se její vnitřnosti stáhly nelibostí. ,,Budu se na tebe těšit," zašeptal a odešel. Teprve v tu chvíli uviděla, kdo je celou dobu pozoroval a její srdce puklo. Lenka stála uprostřed chodby a oči se jí leskly. Hermiona vykročila směrem  k ní, ihned se otočila a začala utíkat. Hermiona ji následovala. Lenka vyběhla z hradu, Hermiona hned za ní.
,,Počkej, Lenko! Leni! Stůj!" křičela Hermiona zadýchaně. Lenka se zastavila a otočila se směrem k Hermioně. Pohlédla na ni se vší bolestí s očích. ,,Já s ním nic nemám," zalhala Hermiona.
,,Nemusíš mi to vysvětlovat," řekla překvapivě jemně Lenka. ,,Vždyť... Tak to má být..."
,,Já nechci, aby sis myslela..." Hermiona se zarazila. Jak tahle věta měla končit? Jak vůbec mohla vyslovit cokoliv, co cítila, aniž by tím nezbořila hranice, které vystavěla? ,,Nemám na vybranou."
Lenka sklonila hlavu a s pohledem na zem zašeptala: ,,Já vím." Hermiona hleděla na její bělostnou kůži, která se skoro třpytila, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Sevřela ruce v pěst, musela uhnout pohledem, tak těžko se od Lenky držela dál. Byla to skoro až fyzická bolest, když se jí nemohla dotýkat. Po dlouhé (skoro nekonečné) chvíli se jejich pohledy setkaly. ,,Pojď se mnou, prosím," požádala ji Lenka tiše. Zamířila k jezeru, Hermiona ani na vteřinu nezaváhala.

~~~~~

K jejímu překvapení nešly k jezeru jako takovému. Lenka šla stále dál, až se ocitly na ukrytém místě. Hermiona udiveně pootevřela ústa. Kolem nich se rozléhala modrá louka, kam její oko dohlédlo, všude kvetly hořce. ,,To je nádhera," hlesla.
,,Mám to tu moc ráda," přiznala Lenka. ,,Chodím sem vždycky, když..." Podívala se na Hermionu. ,,Když na tebe myslím," dopověděla a smutně se pousmála. Hermiona začala slzet, zakázala si plakat, ale slzy si dělaly, co samy chtěly.
,,Omlouvám se, že takhle hloupě brečím..."
,,Nemusíš se omlouvat. Vždyť mi tím ukazuješ svou skrytou část duše, toho já si velice vážím," odvětila Lenka něžně. Lenčina laskavost ještě víc Hermionu dojala, takže se rozplakala s daleko větší naléhavostí.

~~~
Děkuji ti za všechno.
~~~