Květomluva HPFF ✔️

2. Smolnička

,,Posloucháš mě?" zeptal se vzdálený hlas. Hermiona pohlédla na Rona.
,,Prosím?" otázala se zmateně.
,,Harry, ona mě neposlouchá," postěžoval si Ron. Harry pokrčil rameny.
,,Promiň, Rone. Celou noc jsem nespala. Jsem úplně zoufalá," omluvila se Hermiona, promnula si oči a zívla. Ron si pro sebe něco zabručel a dál už se věnoval jen své snídani. Hermiona se modlila, aby jí pomohla káva, protože měla pocit, že každou chvílí usne a prospí celý den. Zahleděla do hrníčku, jako by se snažila s kofeinem komunikovat a přemluvit ho, aby ji rozebral.
,,Božínku, koukněte na Lenku," zašeptala Ginny. Hermiona vzhlédla a přejela pohledem po Velké síni. Lenka zrovna šla k havraspárskému stolu. Vypadala nešťastně, pod očima měla kruhy a to se k ní vůbec nehodilo.
,,Co se jí stalo?" zeptala se Hermiona.
,,Zmínila se, že dneska bude výročí, kdy její mamka umřela," řekla tiše Ginny.
,,Chudák," hlesl Ron. ,,To je dost blbý. Nedivím se, že je z toho špatná."
,,Jo, výročí bejvaj špatný," přitakal Harry, který o tom věděl své. Hermiona nikoho ze své rodiny neztratila, takže si dost dobře nedokázala představit, jak se Lenka cítí, ale i tak ji to zasáhlo.
,,Omluvte mě," řekla, vstala od stolu a vyběhla z Velké síně. Neměla moc času, spíš žádný, za chvíli jí začínala první hodina. I tak však byla rozhodnutá to stihnout. V tašce vyhrabala knihu, našla přesně to, co potřebovala. ,,Smolnička," zašeptala sama pro sebe a vyběhla z hradu.
,,Dobré ráno, paní profesorko," pozdravila udýchaně Hermiona. Profesorka Prýtová se laskavě usmála.
,,Dobré jitro, Hermiono. Copak potřebujete?" zeptala se.
,,Prosím vás, moc bych vám byla vděčná, vy jste má jediná naděje, zachránila byste mě..." chrlila ze sebe Hermiona.
,,Hermiono," zarazila ji klidným tónem Prýtová. ,,Vydechněte si, to vám pomůže." Hermiona se zhluboka nadechla a pomalu vydechla, skutečně to pomohlo.
,,Prosím vás, nemáte smolničku?" Prýtová se místo odpovědi usmála a zamířila do vedlejšího skleníku. Za chvíli se vrátila a natáhla k Hermioně ruku, ve které bylo několik smolniček. Hermiona si je vzala. ,,Moc děkuju. Co jsem vám dlužná?" zeptala se.
,,Nic, to je dobré," ujistila ji Prýtová. ,,A teď už utíkejte, za chvilku začne vyučování." Hermiona ještě jednou poděkovala a rozběhla se k hradu. Měla štěstí, Lenka zrovna vycházela z Velké síně. Hermiona ji doběhla a podala jí kytici. Lenka na Hermionu pohlédla svýma smutnýma očima a s vděkem pokývala hlavou.
,,Děkuju, Mio," pravila tiše.
,,Kdybys cokoliv potřebovala..." začala Hermiona nesměle.
,,Já vím," špitla Lenka. ,,Děkuju."

~~~~~

Hermiona si četla, Harry vedle ní zkoumal svou učebnici lektvarů, Ron lekl zpívající oříšky, když najednou z krbu vyletěla papírová vlaštovka s doutnajícími křídly a přistála Hermioně na klíně. Hermiona odložila knihu, vyměnila si zmatené pohledy s Ronem a Harrym a vzala vlaštovku do rukou. Rozložila ji a začetla se do vzkazu.

Astronomická věž
L.

Hermioně tato krátká zpráva stačila k tomu, aby ihned vstala, došla si do ložnice pro svetr a hábit. Chlapcům nepověděla nic specifického, jen jim vysvětlila, že musí jít pryč a vrátí se během večera. Cesta jí trvala poměrně krátce, schodiště byla shovívavá a schválně se nepřemisťovala. Hermiona dorazila na vršek věže a uviděla Lenku, jak sedí a hledí na hvězdy. Beze slova se posadila vedle ní. ,,Vždycky přemýšlím, jestli po smrti můžeš cestovat ke hvězdám," řekla Lenka. ,,Já bych si přála po smrti cestovat vesmírem," dodala, aby vysvětlila svou úvahu.
,,To by mohlo být hezké," uznala Hermiona.
,,Každý rok je to stejné. Přemýšlím o mamince, vzpomínám a jsem smutná. Nechtěla by, abych smutnila, ale..." Povzdechla si. ,,Chybí mi."
,,To mě mrzí," řekla pouze Hermiona. Nevěděla, co by jí mohla povědět jiného. ,,Není ti zima?" zeptala se starostlivě, když si uvědomila, že má Lenka na sobě pouze bledě modré pyžamo.
,,Trošku," odpověděla Lenka. Hermiona si svlékla hábit a přikryla jím Lenčina ramena. Lenka poděkovala.
,,Mohla bys mi, prosím, vyprávět o své mamince? Co si o ní pamatuješ a tak..." požádala Hermiona. Lenka se jí podívala do očí a málem se rozplakala.
,,Moc ráda," řekla roztřeseným hlasem. ,,Když jsem byla malinká, maminka pořád zpívala. Zpívala, když vařila, když dělala pokusy, když mě uspávala... Měla ten nejpěknější hlas na světě. Ráda sledovala hvězdy. Vždycky mě vzala na verandu, objala mě kolem ramen a ukazovala mi souhvězdí."
Hermiona sebrala všechnu svou odvahu a objala Lenku kolem ramen. Lenka úlevně vydechla a položila svou hlavu těsně pod Hermioninu klíční kost.
,,A dál?" vyzvala ji Hermiona něžně.
,,Zbožňovala květiny..."

~~~
U mě najdeš útěchu.
~~~