Druhá šance

Kapitola 3

Mít v pokoji tak obří televizi má své výhody. Například můžu sledovat svoje oblíbené slaďáky ve velkém rozlišení. A zrovna tohle dělám, když druhý den přijde za mnou Garett. Vůbec jsem ho tak brzy nečekala. Myslela jsem si, že má přednášky a zastaví se až pozdě odpoledne.

Klepne třikrát na dveře a nakoukne dovnitř. „Ahoj, můžu dál?"

Rychle zastavím přehrávání a schovám pod peřinu poloprázdný pytlík čokoládových sušenek. „Jasně, pojď."

Posadí se na postel, která je na druhé straně našeho malého pokoje. „Copak děláš?"

Ukážu na televizi. „Koukám se na film."

„Na jaký?" zajímá ho, ale pak si všimne obrazu. „Romantiky se ti zachtělo?"

„Znáš ho?"

Pobaveně povytáhne koutek úst. „Přinutila jsi mě na něj koukat. Dvakrát."

Má krásný úsměv, který je trochu nakažlivý. Zakřením se. „Ty ses nechal přemluvit?"

Mrkne na mě. „Slíbila jsi mi za to věci, které se neodmítají."

Úsměv mi ztuhne na tváři a i Garett se zarazí. „Promiň."

„V pohodě. Je dobře, že o tom mluvíme, ne? Totiž...může mi to pomoci si vzpomenout."

Pokrčí rameny. „To netuším. Já jen...je strašně těžký se držet zpátky, když jsi mi nablízku." Pak se zasměje. „Jsem rád, že mi nevidíš do hlavy."

To mě zaujme. „Vážně?"

Zavrtí pobaveně hlavou. „Ne, ne. Nerad bych tě vyděsil."

Vypnu televizi a trochu si upravím polštář, abych se mohla posadit a lépe na něj viděla. „Řekni mi něco o nás."

„Co bys chtěla vědět?" Garett se pohodlně rozvalí na posteli, napůl se opře o stěnu a šibalsky na mě zamrká.

„Kdy jsme se poprvé políbili?" zeptám se zvědavě.

„To přece víš. Na večírku, když jsme hráli..."

„Ne, tenhle polibek," přeruším ho. „Myslím ten skutečný."

Usměje se. „Bylo to na našem prvním rande."

„Kde jsme byli?"

„Šli jsme do zábavního parku."

„Tam to miluju!" vykřiknu nadšeně.

„Jo, já vím," zazubí se.

„A tam jsi mě políbil?"

„Byli jsme zrovna na ruském kole," potvrdí.

To muselo být romantické. „Nevypadáš jako někdo, kdo vezme holku na schůzku do zábavního parku."

Pokrčí rameny „Asi jsem do té doby nepotkal takovou, se kterou bych tam šel rád."

Trochu zčervenám a potěšeně ho požádám. „Pověz mi ještě něco."

Garett chvíli přemýšlí, než se pro sebe usměje. „Miluješ cukrovou vatu a já zase tvůj výraz, když jsi ji tehdy dostala do ruky. Oči se ti rozzářily opravdovou radostí, jakmile jsem ti vystřelil malého medvídka, přestože jsem doufal v lepší výhru."

Sleduju ho, zatímco mi vypráví o naší první schůzce. Usmívá se a jeho oči září pobavením nad těmi vzpomínkami, až se mrzí, že si nic z toho nevybavuju. Musel to být úžasný večer. Svoji myšlenku vyslovím nahlas.