Druhá šance

Kapitola 7

Zarazím se. „Cože?"

„Nic, zapomeň na to. Jen mi slib, že se mu budeš vyhýbat."

„Garette, můžeš mi to vysvětlit?"

Povzdechne si. „Stalo se to na jedné párty, kam jsem tě vzal. Během večera jsme se rafli, a když jsem se pro tebe vrátil, velmi ochotně se o tebe staral Matt."

„Jak staral?" svraštím nechápavě obočí.

„V té době jsi byla už docela slušně nalitá a on se tě snažil dostat do postele svými sladkými řečičkami."

„Proč ses vrátil?"

„Projel jsem město, vychladl a při zpáteční cestě si nadával, že jsem tě tam nechal samotnou. To já tě tam přivedl. Neměl jsem odjet."

„Kvůli čemu jsme se pohádali?" zajímá mě.

Garett uhne pohledem. „Vyčítala jsi mi nějaký věci."

„Jaký věci?"

„Nerad bych se k tomu vracel," řekne.

„To ještě neznamená, že bych to neměla vědět," podotknu.

„Dobře...trošku jsi žárlila na jednu holku."

Nadzvednu obočí. „Ani nemusím hádat, o kterou holku šlo."

„De, opakuju to znovu. Tracy je jen kamarádka."

Tak ona má i jméno. Skvělé. Snažím se přinutit mozek, abych si na něco, na cokoli, vzpomněla, ale bezvýsledně. Čím víc toho slyším, tím víc nepoznávám holku, která prožila minulé měsíce. Tohle přece nejsem já. Nerandím s potetovanými frajírky, nechodím na večírky, nepiju alkohol a nenechávám se svádět cizími kluky. Nebo jo? Z toho usilovného přemýšlení mi začíná pěkně třeštit hlava.

Změním téma. „Za týden, v pátek, se koná u fotbalistů večírek. Ráda bych tam šla."

Garettovi málem vypadne sklenička s vodou z ruky. „Proč?"

„Podle doktora Griffina je dobrý nápad, podívat se na tahle místa," řeknu.

„Na která místa?"

„Místa, která byla v mých vzpomínkách důležitá."

„Proč si myslíš, že zrovna mejdan u fotbalistů je nějak důležitej?" ušklíbne se.

„Cítím to," pokrčím rameny.

Garett na mě nechápavě hledí, než vyhrkne: „Myslel jsem, že bychom příští víkend jeli pryč."

Zamračím se. „Nemůžeme jet jiný víkend?"

Zavrtí hlavou. „Můj brácha slaví v sobotu narozeniny."

„Ty chceš, abych jela s tebou?"

Přikývne. „Jasně. Chci, abys ho poznala. Miles je skvělej."

„Tím jsem si jistá, ale nemyslíš, že je trochu brzy, abych se setkala s tvými rodiči, když technicky vzato spolu...nechodíme?"

Jeho výraz se okamžitě změní. Zatne zuby a přimhouří oči. „De, my spolu chodíme."

Z jeho pohledu mi okamžitě naskočí husí kůže. Nechci se s ním hádat tady, v restauraci, proto se strojeně usměju. „Dobře, pojedeme."

Usměje se. „Super. Odjíždíme v pátek, po škole tě vyzvednu."

„Co tvého brášku baví?"

„Miluje videohry jako většina kluků v jeho věku."

„Jedenáct, že?"