Druhá šance

Kapitola 18

O víkendu jsem se nedokázala na nic soustředit. Ten polibek byl neskutečný. Garett by se mi nejspíš vysmál, že to byla jen pusa, ale nemůžu si pomoct. Před očima vidím jeho výraz, když jsem se od něj odtáhla. Mísilo se v něm překvapení a dychtivost. Nejspíše stejná dychtivost, která zužovala i mě. Proto jsem odtamtud utekla. Přestože jsem se zalekla svého zájmu, nezabránila jsem tomu, abych se během víkendu k tomu okamžiku neustále vracela. Párkrát mě i přepadla myšlenka, co by se stalo, kdybychom nebyli na večírku, před všemi těmi lidmi, ale někde sami, bez publika. Jakmile si ale vzpomenu, že mě políbil jen proto, že jsem to dostala úkolem, moje nadšení zmizí. Jsem si jistá, že Garett takto umí líbat na povel. I když se mi nelíbí představa jiné holky, donutí mě to přiznat si jednu důležitou věc. Musím se od něj držet co nejdál. Ten tajemný kluk je někdo, kdo mi může zlomit srdce a ještě se u toho dobře bavit.

V pondělí ráno jsem jako na trní. Přestože jsem si, alespoň myslím, v hlavě všechno srovnala a ujistila se v tom, že vyhýbat se Garettovi je ten nejlepší nápad, sotva přejdu práh školy, nenápadně se rozhlížím po chodbě, jestli ho náhodou neuvidím. Převrátím nad sebou oči. Jsem marná.

Otráveně dojdu do učebny, abych se usadila na volné místo někam do předních lavic, a raději věnuju veškerou pozornost výuce. Esej, kterou jsem minulou neděli dokončila, mi po hodině odevzdá profesor s jasně červeným áčkem na přední straně. Známka mě potěšila i přesto, že jsem jiné ohodnocení ani nečekala.

„Dobrá práce," oznámí mi a bez dalšího slova se vzdálí zpátky ke katedře.

Seberu věci z lavice, esej založím do učebnice a opustím třídu. Zarazím se na místě, když mi zrak padne na Garetta opírajícího se naproti dveří. Zírá přímo na mě, proto přemýšlím, jestli tady na mě nečeká. Skloním hlavu a vydám se chodbou na druhou stranu.

„Hej!" zavolá, ale ignoruju ho a jdu dál.

„Devlin. Stůj." Když mě dohoní, chytne mě za loket.

Prudce se k němu otočím. „Co chceš?!"

Okamžitě mě pustí a zvedne ruce. „Přišel jsem se ti omluvit."

Překvapeně nadzvednu obočí. „Vážně?"

„Ehm...jo," ošije se a promne si zátylek. „Promiň za ten pátek."

Zamračím se. Za co se vlastně omlouvá?

„Za to, co jsem o tobě řekl."

„Zeptala jsem se nahlas?"

„Ne, ale podle výrazu jsem usoudil, že nejspíš nevíš, o čem přesně mluvím," zasměje se.

Ah. Zrudnu a uhnu očima. „Dobře. No...jsem ráda, že sis udělal čas a vyhledal mě. Možná, bych se taky měla omluvit za pár věcí, které jsem ti řekla. V něčem jsi určitě měl pravdu. Udělala jsem si na tebe obrázek, aniž bych tě vůbec poznala."

„Chceš začít od začátku?"

Opět k němu stočím zrak a v obličeji se mi zračí zmatení. „Jak to myslíš?"

Garett pobaveně pokrčí rameny. „Můžeme být přátelé."

Myslela jsem si, že když jsme se oba omluvili, smázneme to a budeme předstírat, že se neznáme. Ale kamarádi? „Proč?"

Místo odpovědi si povzdychne, pak mi nabídne ruku. „Ahoj, jsem Garett."

Chvíli na ni koukám, nakonec ji přece jen přijmu. „Devlin."

„Těší mě, Devlin," obdaří mě krásným úsměvem, až se mi skoro podlomí kolena.

Pouze přikývnu, protože nejsem schopna nic víc ze sebe dostat, jakmile si všimnu, že jeho pohled sklouzne k mým rtům. Myslí na ten polibek? Vzhlédne a přestane se usmívat. Stačil jeden pohled do mých očí a musel vědět, že já rozhodně na něj myslím. Všechny emoce se mi musí odrážet ve tváři. Odtrhnu od něj pohled. „Musím jít."