Druhá šance

Kapitola 30

Zástupy v černém, desítky aut zaparkovaných před vilou Thomasových. Dnes je také obloha zatažená, nevlídná, jako by i ona truchlila. Oblečená do černých jednoduchých šatů, které mi půjčila Olive, dojdu pomalým krokem ke vstupním dveřím a nenápadně proklouznu dovnitř.

Na obřadě si mě nikdo nevšímal. Všichni byli zcela pohlceni svým smutkem a nevnímali nikoho, kdo mezi ně nepatří. Paní Thomasová měla mnoho přátel. Všichni se s ní dnes přišli rozloučit. Během Garettova proslovu jsem netoužila po ničem jiném, než ho jít utěšit. Vzít za ruku a přečkat vedle něj tu chvíli, kdy je nedobrovolně středem pozornosti. Dát mu najevo, že není sám. Stálá jsem úplně vzadu, ale i na tu dálku jsem cítila jeho bolest.

Pan Thomas seděl v první řadě, vedle sebe Milese, a sledoval svého nejstaršího syna s prázdným výrazem. Vím, že rodina byla smířená s nevyhnutelným, přesto Garetta i Milese smrt matky hluboce zasáhla. Jejich otec ale vypadal, jakoby se ho to příliš netýkalo. Zabolelo mě srdce pro ty dva, kteří dnes nechají nadobro odejít člověka, který je nejvíc miloval.

Projdu přízemí, ale nikoho z rodiny nevidím. Najaté hostesky roznášejí hostům skleničky se šampaňským a talíře plné kanapek, zatímco v pozadí hraje tichá klavírní skladba. Hosté si mezi sebou povídají o zcela běžných věcech. Nezasvěceného by nenapadlo, že jde o smuteční hostinu. Předpokládám, že Miles byl tohoto ušetřen, proto bude nejspíš ve svém pokoji. Uchýlil se snad i Garett nahoru? Jsou spolu nebo každý je se svým zármutkem sám?

Vyjdu schody, a jakmile procházím kolem pootevřených dveří pracovny, zaslechnu hlasitý povzdech. Nahlédnu do dveří, ale zarazím se, když uvidím pana Thomase sedět za svým stolem s hlavou v dlaních. Přestože na obřadu nedal najevo žádné emoce, nyní, bez zvědavých očí, vypadá opravdu vyčerpaně a nešťastně. Zatím si mě nevšiml, proto vycouvám na chodbu, abych pokračovala do Garettova pokoje. Na místě mě však zastaví ženský hlas.

„Tady."

„Díky, zlato," odpoví té ženě pan Thomas.

Vrátím se ke dveřím a nastražím uši, abych zjistila, s kým pan Thomas mluví. Všimnu si, že teď v ruce svírá sklenku a za ním stojí cizí žena, které jsem si předtím nevšimla. Zlehka mu masíruje šíji. Kdo to sakra je?!

„Jsi v pořádku?" zeptá se ho starostlivě.

„Je tu tolik lidí. Chci, aby odešli," odpoví jí pan Thomas, přitom potřese hlavou.

Žena se k němu nahne a políbí ho na tvář. „Však oni odejdou. Garett si přál, aby přišli."

„Vím, proč," zavrčí. „Poslední dny mi dělá samé naschvály. Věděl, že si přeju jen obřad."

„Nesmysl. Byla to jeho matka. Zaslouží si rozloučení se vším, co k tomu patří," odvětí žena.

„Caro," řekne rozmrzele, „znám svého syna moc dobře. Měl podezření, ale ode dne, kdy zjistil, že jsme spolu jezdívali na chatu k jezeru, se jeho chování úplně změnilo. Nenávidí mě."

Caro? Strnu. Tohle je jejich hospodyně? Ona a pan Thomas?

Odsune se od stolu, Cara se mu usadí do klína a obejme ho kolem krku, když se skloní k jeho uchu, aby mu mohla něco pošeptat. Víc vidět nepotřebuju. Tiše přejdu chodbu až ke Garettově pokoji. Přitisknu na dveře ucho, ale na druhé straně je ticho. S hlubokým nádechem vstoupím dovnitř.

Celý proslov o tom, jak jsem nad vším přemýšlela, a přestože mi ublížil, rozhodla jsem se dát nám druhou šanci, se mi vykouří z hlavy, jakmile ho zahlédnu sedět na posteli opřeného o pelest. Kolena má přitažená k hrudi a objímá si je pažemi. Vypadá zoufale. Tohle jsem nečekala.