Druhá šance

Kapitola 23

Celou cestu na kolej nikdo z nás neřekne ani slovo. Oba jsme ponořeni do svých myšlenek. Když se opatrně podívám na Garetta, vidím na něm, že ho vztek ještě zcela nepřešel. Stažené rty a ruce, jimiž svírá volant tak silně, až má klouby prstů úplně bílé, vypovídají o tom, že bude trvat, než na to zapomene. Rádio je vypnuté, a tak je ticho v autě ještě víc nepříjemné. Chtěla bych něco říct, cokoli, ale nejsem si jistá, jestli chce vůbec slyšet můj hlas. Nechám ho svým myšlenkám a raději si opřu hlavu o sedadlo a na chvíli zavřu oči.

Probudím se trhnutím. Všimnu si, že mám přes sebe přehozenou Garettovu bundu a stále sedím v jeho autě. Nejedeme. Překvapeně vyhlédnu z okýnka, kde mám krásný výhled na celé město. V autě je trochu zima, proto předpokládám, že stojíme delší dobu. Otočím hlavu na místo řidiče, ale Garett tam není.

Vystoupím z auta a musím se protáhnout, jak mám ztuhlé tělo, které spalo v nepohodlné pozici. Garetta objevím o kousek dál, sedět na kamenech a sledovat noční město. Neotočí se, přestože cítí, že tam stojím. Prozradí mi to jeho tělo, které se okamžitě napne.

„Omlouvám se," zašeptá.

„Ty mě?"

Nevesele se zasměje. „Už to tak vypadá."

„Proč?"

„Nechal jsem tě tam, to jsem neměl."

Pomalu přejdu k němu a posadím se vedle. „To je krása," vydechnu s pohledem upřeným před sebe.

„Je mi líto, že jsem tak vybuchl."

„Já ho nepolíbila, Garette," řeknu, protože mi přijde důležité, aby to věděl. „Nechci, aby sis myslel, že to měla být pomsta za Tracy nebo tvůj odjezd."

Skloní pohled k zemi. „To si nemyslím. Je mi jasný, o co se Matt snaží."

„O co?"

„Abych si přiznal, že..." ztichne a zavrtí hlavou.

„Přiznal , že...co?" zopakuju.

„...že mi na tobě záleží."

Usměju se. „Já to přece vím."

Prudce ke mně zvedne oči. „Víš?"

Přikývnu.

Díváme se jeden druhému do očí, než se ke mně pomalu skloní a políbí mě. „Chtěl bych ti něco říct." Když se ode mě odtrhne, tváří se smutně.

„A co?"

„Já...," začne, ale vypadá to, že hledá správná slova. Nepřerušuju ho, aby si to náhodou nerozmyslel, ale nejspíš už vím, o co se jedná, proto mi začnou rty škubat potlačovaným úsměvem. Je tak roztomilý, když se snaží.

„Miluju tě, Garette," řeknu, abych mu pomohla sebrat odvahu.

Garett se zarazí, ale nakonec dlouze vydechne a přitáhne si mě k sobě. „Miluju tě, De," zašeptá a znovu mě políbí, nyní naléhavě, divoce, jakoby si přál ten polibek zapamatovat. Jakmile se ode mě odtrhne, opře si čelo o mé. „Budeš si to pamatovat?"

„Tohle nikdy nezapomenu," zašeptám.

„Slibuješ?"

„Slibuju."

Večírek je zapomenut, a já doufám, že hned tak na nějaký nepůjdu. S Mattem jsem se od toho dne neviděla, ale ani ten mi nechybí. Čeho si ale hojně užívám je Garettova láska. Ode dne, kdy se konečně vyslovil, zažívám pocit naprosté euforie. Nedokážu pochopit, jak jsem se celý život dokázala vědomě obejít bez toho úžasného citu. V jeho bytě trávíme čím dál víc času, až jednou v legraci řeknu, že s ním bydlím.