Druhá šance

Kapitola 17

„Ehm...Devlin."

„Chceš něco jinýho?" kývne k mému nedotčenému kelímku.

„Ne, díky," zavrtím hlavou, trochu se napiju a zkřivím tvář hořkou chutí levného piva.

Zasměje se. „Vím, nic moc."

Rozhlédnu se, abych našla Olive, která se mi mezitím někam ztratila. Nikde ji ale nevidím, proto nedobrovolně stočím oči zpátky na Garetta.

Nadzvedne pobaveně obočí. „Mluvíme spolu sotva dvě minuty a už tě nudím? To se mi ještě nikdy nestalo."

„Jsem si jistá, že všechny holky hltají každé tvoje slovo," utrousím sarkasticky.

Přimhouří na mě oči, ve kterých se mihne dotčení. „Všechny očividně ne."

Usměju se. „Máš pravdu. Kluci, kteří si o sobě moc myslí, mi lezou na nervy."

„Au."

„No...měla bych najít svoji kamarádku. Takže...těšilo mě," řeknu a chci jít pryč, ale zarazí mě něčí hlas.

„Kohopak tu máš?" Vedle Garetta se objeví druhý kluk, trochu nižší, svalnatý, s plavými vlasy a zelenýma očima.

„Nikoho," odpovím a odcházím, přesto zaslechnu Garettovu tichou odpověď: „Ledovou královnu."

Prudce se k němu otočím. „Promiň? To, že nejsem z tvojí pozornosti celá paf, neznamená, že bys mě měl urážet. Neznáš mě, tak přestaň vynášet soudy."

Zvedne ruce. „Stačí to, co jsem zatím viděl. To, milá zlatá, platí i o tobě. Udělala sis na mě obrázek na první dobrou."

Zmlknu, protože má pravdu. Podívám se na jeho kamaráda, který se naší výměnou názorů evidentně baví, a nakonec bez dalšího slova odejdu. Polohlasně spílám Garettovi, když procházím chodbou vedoucí k toaletám, kde konečně zahlédnu Olive. Opírá se o stěnu, zatímco se na ni lepí kluk, kterého neznám. Přijdu k nim blíž a hlasitě si odkašlu, přestože si myslím, že mě přes ohlušující hudbu jdoucí z obývacího pokoje nemůže jít slyšet. Olive má ale nejspíš absencí alkoholu zvýšený stupeň tohoto smyslu, proto se od cizince okamžitě odtrhne.

„Dev!" vykřikne a rychle se vymaní z jeho objetí.

„Nerada ruším, ale nemůžeme jít?"

„Teď? Zrovna jsme přišly. Co se stalo?"

„To ten kluk," zavrčím.

„Jaký kluk?"

„Garett."

„Kdo je Garett?" nadzvedne nechápavě obočí.

„Ten kluk, do kterého jsem před týdnem strčila, a pak ho potkávala na chodbě ve škole."

„Jo...ten. Už znáš jeho jméno?" vyzvídá.

Zavrtím otráveně hlavou. „Není to, jak si myslíš. Potkala jsem ho v kuchyni, přestavil se mi."

„A?" pobídne mě zvědavě k pokračování.

„A...je to pitomec. Můžeme jít?"

„Ne."

Přimhouřím na ni oči, ale Olive je neoblomná. „Dej tomu ještě šanci, prosím."

„Dobře," vzdychnu.

„Pojď, půjdeme se napít," oznámí a táhne mě chodbou zpátky do kuchyně, která je propojená s obývacím pokojem. Cizince, se kterým se před chvílí líbala, necháme za sebou.