Druhá šance

Kapitola 24

„Dáš si něco k pití?"

Leknu se, jakmile zaslechnu těsně u ucha Kiethův hlas. „Ne, díky." Jsme tu asi dvacet minut, hudba z reproduktorů hraje na plný pecky, a zatímco sedím na pohovce, kývu lehce hlavou do rytmu. Olive zmizela s Maxem v jeho ložnici, takže tu sedím jako kůl v plotě. Poslední minuty vážně uvažuju, že se nenápadně vytratím a své kamarádce napíšu hodně ošklivou zprávu.

„Něco ti donesu. Pivo? Nebo něco ostřejšího?" nabízí se.

„Tak vodu, prosím," pokusím se o úsměv.

„Rozkaz," zazubí se, než odejde pryč.

Pobaveně zavrtím hlavou a rozhlédnu se po místnosti, až mi zrak padne na Conrada, který mě celý den neustále sleduje. I teď, přestože hraje se svým kamarádem videohry, se pokaždé nenápadně ohlédne. Přijde mi od Garetta zpráva, že za chvíli bude doma, tak mu napíšu, kde jsem. Neodpoví, ale všimnu si, že za okamžik přijme telefon Conrad a tuším, kdo mu volá.

„Tady," podá mi Kieth láhev, které uvolní víčko.

„Díky, klidně bych si ji otevřela sama."

Pokrčí s úsměvem rameny. „Žádný problém."

Zhluboka se napiju, abych zahnala žízeň a nemusela se s Kiethem bavit. Ani nevím o čem. Fotbal mě moc nebere a sondovat z něj, proč přestoupil na naši školu, nehodlám.

„Kde je tvůj kluk?" zajímá se.

„Musel jet domů."

„Vážně? To tě tu nechal samotnou?"

Zavrtím hlavou. Zrovna na takové řeči opravdu nemám náladu. „Ne," odpovím, ale tím prudkým pohybem zleva doprava se mi trochu zamotá hlava, proto se zabořím hlouběji do sedačky. Nejspíš jsem dnes málo pila, proto se ještě jednou zhluboka napiju vody, abych předešla bolesti hlavy, která by jistě zanedlouho následovala.

„Chceš si zatancovat?"

Zasměju se. „Nikdo netancuje."

„Můžeme být první."

„Ani ne...stejně už bych se už měla vrátit na kolej."

„Máš odvoz?"

Podívám se na strop, jako bych vůbec mohla vidět skrz podlahu do patra. „Nejspíš ne."

„Můžu tě odvézt, jestli ještě počkáš."

„Raději ne," zamračím se na jeho skoro prázdný kelímek.

Strčí mi ho pod nos, až ucítím limonádu. „Nepiju."

Tohle jsem nečekala. Zatvářím se trochu provinile. „Promiň. Víš co? Budu ráda, jestli mě svezeš."

Vypadá docela mile, a mě napadá, jestli jsem ty náznaky nepochopila špatně. Od začátku ví, že mám přítele a dokonce Garetta viděl. Byl by sebevrah, kdyby se i tak o něco pokoušel.

„Dobře. Jen si skočím pro něco do pokoje. Hned jsem tady."

Sleduju, jak mizí v patře a musím několikrát silně stisknout víčka, protože před očima vidím tmavé flíčky a zdá se mi, že celkově celý obraz se mi rozpouští jako v mlze. Možná budu potřebovat odvoz dřív, než jsem tušila. Kieth si dává načas. Po dalších deseti minutách čekání začínám cítit teplo, které se mi pomalu rozlévá po těle a překvapivě směruje mezi stehna, která se mi dotýkají. Zvednu se z pohovky, abych poprosila Conrada, jestli bych si u něj v pokoji nemohla na chvíli lehnout, ale u videohry ho vystřídal někdo jiný a jeho nikde nevidím. To už se mi obývací pokoj roztančí, proto popojdu k zábradlí, abych se zachytila. Nikdo mi nevěnuje pozornost, a jestli ano, přepokládají, že jsem pila, jako všichni tady. Vůbec netuším, co se se mnou děje, v hlavě mám úplné prázdno a snažím se alespoň trochu zaostřit zrak, abych vyšla ty zatracené schody a neskutálela se dolů. Pevně se držím dřevěného zábradlí, zatímco krok za krokem stoupám do patra. Chci najít alespoň Kietha a požádat ho o odvoz, než sebou někde seknu. Chodba plná dveří, které nejspíš vidím vícekrát, než bych měla, mě doslova rozpláče. Hřbetem ruky si otírám tiché slzy zmaru. Dopotácím se k prvním a snažím se je otevřít, nicméně nepovolí. Opřu se o ně a vyčerpaně sklouznu po dřevěné desce na zem. Ten tlak na záda mi udělá tak dobře, až slabě zasténám. Rukama si začnu třít stehna, abych ulevila své potřebě dotýkat se své kůže.