I'll Make You Believe (M&M)

10. Out of my mind

Už sedím v letadle na cestě domů a musím říct, že jsem strašně nervózní.

Zjistil jsem, že jsem od něj měl asi deset zmeškaných hovorů. Můj telefon je musel nějak hodit do ignoru, jelikož jsem si jich nevšiml. Nebo jsem si je tam hodil sám, jelikož jsem byl zaslepený Rossem. Bože, já jsem takovej vůl.

Doufám, že mu nic není. Ale co když... Ne! Na to nesmíš myslet. Bude v pořádku, určitě bude v pořádku.

Neměl jsem ani odvahu mu zavolat zpátky. Co když se na mě zlobí?

Mou hlavou teď prolétalo tolik myšlenek a katastrofických scénářů, že jsem si ani nevšiml, že už přistáváme.

Doma jsem se ani nestihl pořádně vybalit a už jsem měl namířeno k Tinusovu domu. Ale když jsem tam došel, tak jsem se zděsil. Rychle jsem se přesvědčil, že jsem na správné ulici, jenže bohužel byl.

Dveře od domu byly zalepené policejní páskou, stejně jako branka u plotu. A dům vypadal prázdně. Co se tady sakra stalo?

,,Co tu děláš, mladíku?" Ozvalo se zamnou. Obratem jsem se otočil a stála tam starší paní, kterou jsem tu už párkrát viděl. Řekl bych, že je to nějaká místní tady.

,,Přišel jsem za kamarádem, nevíte, co se tady stalo?" Musel jsem se zeptat. Vypadá na takovou tu stařenku, co ví všechny drby z ulice.

,,Myslíš Martinuse, že ano?" Jen jsem přikývl. ,,Asi před týdnem ho otec zmlátil opravdu hodně. Skončil v nemocnici a jeho otec je teď ve vazbě." Sdělila mi a pak ještě smutně povzdechla. ,,Chudák mladík."

Chvíli jsem tam stál jak opařenej, ale jsem jsem si pořádně uvědomil, co se děje, rozběhl jsem se směrem k nejbližší nemocnici.

To jsem podělal! To jsem totálně podělal! Kdybych mu ten telefon zvedl. Ale já se místo toho nechal oblbnout.

Hned první nemocnice to samozřejmě nebyla. To bych musel mít štěstí, naštěstí tam byla hodná sestřička, která mi zjistila, kde je. Že mě ta dětská nemocnice hned nenapadla, když ještě není plnoletý.

Něžně jsem zaklepal na dveře jeho pokoje a začal jsem být nervózní. Ale poté, co se ozvalo tiché dále, už nebylo cesty zpět. Otevřel jsem dveře a pohled se mi naskytl na Tinuse. Okamžitě mu z tváře spadl úsměv.

,,Panebože, jsi v pořádku.." Oddechl jsem si. Zavřel jsem za sebou dveře a přešel k jeho posteli. Čekal jsem, že třeba bude v kómatu, což naštěstí nebyl.

,,V pořádku?" Uchechtl se. ,,Přijde ti, že jsem v pořádku?" Říkal to s takovým klidem, až mě to píchlo u srdce.

,,Já to myslel.. To je jedno.." Sklopil jsem pohled.

,,Hmm." Zamračil se.

,,Martinusi, já se ti omlouvám, neměl jsem na vybranou, musel jsem jet." Snažil jsem se obhájit.

,,A telefon si zvednout celou dobu nemohl?" Zeptal se a tím mě zaskočil. Najednou jsem na to neměl co říct. Nemohl jsem říct, že jsem neměl čas, protože jsem byl s Rossem. Teď jsem toho sakra litoval.

,,To jsem si myslel.." Povzdechl si.

,,Omlouvám se. Strašně mě to mrzí, ale teď jsem tady! Můžu ti pomoct." On se jen uchechtl.

,,Jo? Nerad ti to říkám, ale je trochu pozdě. Emma má dneska narozeniny a co dostala jako dárek? Je v dětském domově! A jelikož je otec teď ve vazbě, tak já tam pak půjdu taky! A to si piš, že mě dají jinam, než je ona. Už jí možná nikdy neuvidím.. Už nemám žádnou rodinu.." Po tváři se mu kutálely slzy a já jsem k tomu neměl daleko.

,,Máš mě.." Špitl jsem téměř neslyšně.

,,Já už tomu nevěřím." Řekl a já už se rozbrečel úplně.

,,M-Martinusi, j-já.. To přece nemůžeš." Rozvzlykal jsem se.

,,Zklamal si mě.." Dodal ještě. Chvíli jsem tam ještě stál a doufal jsem, že se mi tohle všechno jen zdá.

,,P-promiň, promiň, promiň.." S těmito slovy jsem vyběhl z jeho pokoje a hned na chodbě jsem sjel podél zdi na zem. Přitáhl jsem si nohy k sobě a naplno jsem se rozbrečel.

Wohooooo
Tak Marcus dostal bídu.. 😅
Celkem 😂
Nemám čas už sem víc psát tak:
Lya❤